Články

Dny_pestounstvi_obrazek_01.png

Pestrý program nabídne besedy a diskuse s odborníky, setkání s pěstouny, dny otevřených dveří v pražských neziskových organizacích a na úřadech městských částí, workshopy, výstavy i další akce na různých místech v metropoli. Jednotlivé akce jsou určeny nejen pěstounům a zájemcům o pěstounství, ale i široké veřejnosti.

Dny pěstounství představí mimo jiné i to, jak se stát pěstounem, jaké jsou na pěstouny kladeny nároky či jaká je nabídka podpůrných služeb pro rodinu. Hlavní město Praha chce prostřednictvím Dnů pěstounství poděkovat těm, kteří o potřebné děti pečují a také těm, kteří uvažují, že se do náhradní péče zapojí a poskytnout jim motivaci a více informací.


Pro více informací navštivte [dnypestounstvi.praha.eu ](https://dnypestounstvi.praha.eu)


Dny pěstounství 2024

Drogová problematika byla vždy spíše součástí medicíny dospělých. Nicméně v poslední letech se dostává i do oblasti pediatrie, porodnictví a neonatologie. Novorozenecký abstinenční syndrom je závažný stav dítěte, které se narodilo se závislostí na některých drogách nebo náhražkových lécích, které v průběhu těhotenství užívala jeho matka. Rozvíjí se po narození, když dítě přestane dostávat návykovou látku, na kterou bylo doposud v břiše matky zvyklé. Těhotenství drogově závislé ženy je vždy významně rizikové pro matku i její dítě, které je ohroženo nejen přímým účinkem drogy, ale také řadou dalších faktorů. 

Gravidita drogově závislých matek je často nesledovaná. Prenatální sledování plodu a vhodná péče o dítě v těhotenství je mnohdy nedostatečná. Většina matek přichází do zdravotnického zařízení až při nástupu vlastního porodu. Některé pacientky však ani v takovém případě 
do nemocnice/porodnice nepřijdou a porodí dítě v nevhodných hygienických podmínkách doma nebo na ulici. Velkým rizikem těchto matek jsou pro jejich děti růžné infekce, kterými v důsledku užívání drog mohou trpět. Jedná se především o žloutenku typu B a C. Často se u nich objevují také sexuálně přenosné choroby, jako je syfilis nebo HIV. Matky jsou často nesprávně a nevyváženě vyživované, nemají někdy ani přístup ani k základnímu k jídlu nebo jim droga způsobuje stav nechutenství nebo naopak nemají pocit hladu. To vše jsou vlivy, které ovlivňují dítě v těhotenství, a i s ohledem na ně se následně u dítěte rozvine abstinenční syndrom s konkrétními příznaky. 

Zvláštní kategorií jsou těhotné ženy, které v těhotenství přešly z užívání drog na podávání substituční léčby, která je v takovém množství, aby ještě potlačila abstinenční příznaky u matky. U nás v České republice se setkáváte nejčastěji s užíváním látky Subutex a Metadon. Matka, která dochází na substituční léčbu je sledovaná, její těhotenství víceméně také a závislost dítěte po porodu je také odlišná od stavu, kdy matka užívala tvrdé drogy. Při užívání Metadonu trvá často déle a je intenzivnější, při užívání Subutexu trvá 2-7 dnů a pak odezní. Výhodou substitučních látek je, že nejsou teratogenní v těhotenství. To znamená, že na plod dítěte v děloze nepůsobí tak negativně, aby mohlo mít v budoucnu nějaké následky.  

## Příznaky a rizika NAS

Rozvoj a intenzita příznaků závisí hned na několika okolnostech. Zejména na konkrétní droze, kterou matka v těhotenství užívala. První příznaky NAS se mohou objevit už v počátečních 24 hodinách po narození dítěte. To je nejčastější u matek, které užívají heroin (tedy opiáty) anebo se můžou objevit až po uplynutí několika dnů i týdnů, pokud matka užívala např. metadon nebo subutex - opioidy, které jsou využívané v lékařství u osob, které prochází léčbou závislosti 
na drogách nebo se, s ohledem na těhotenství, rozhodly drogy neužívat a začaly s touto mírnější formou, kdy je tvrdá droga nahrazena touto látkou, která snižuje touhu po drogách a ulevuje abstinenčním příznakům. Přitom to není tak tělu škodlivá látka a může se tedy závislým podávat denně po delší časové období.  Výjimkou bohužel není ani závislost na několika druzích drog najednou. U stimulačních drog bývá naopak časté, že se závislost dítěte projeví až po několika dnech nebo i týdnech po narození. Dítě je propuštěno z porodnice a až v domácím prostředí se příznaky abstinenčního syndromu rozvinou. A mohou trvat celé týdny. 

Kromě druhu užívané návykové látky je také významným prvkem, jak dlouho byla matka dítěte závislá, jak dlouho před narozením dítěte si aplikovala poslední dávku drogy, ale také záleží na tom, jestli se narodilo dítě donošené nebo ne. V důsledku nesprávné nebo nedostatečné výživy matky v těhotenství je právě zvýšené riziko předčasného porodu dítěte nebo narození dítěte s nízkou porodní váhou. Tyto vlivy ale způsobují dítěti těžší adaptaci na svět a složitější vypořádání se se závislostí od matky. U těchto novorozenců se také uvádí vyšší výskyt syndromu náhlého úmrtí dítěte nebo častější zástavy dechů. I s ohledem na to se doporučuje při péči o dítě s abstinenčním syndromem používat ve spánku monitor dechu. 

Příznaky NAS jsou rozděleny do dvaceti kategorií, kde každá kategorie má bodovou škálu od 0 do 8 bodů. Pokud má dítě celkové bodové skóre nižší než 7 bodů, často bývá hospitalizované a jsou mu podávané ředěné opiáty s postupným snižováním dávky až do jejich vysazení.  

Typickým projevem dítěte trpícím NAS je dlouhotrvající a neutišitelný pláč, ačkoli všechny jeho základní potřeby jsou naplněné. Dále se objevuje třes, nespavost, podrážděnost na podněty, problém s přijímáním potravy – chybí sací reflex, střídají se u nich tělesné teploty, časté jsou poruchy dýchání nebo strnulé, napjaté tělíčko dítěte. V péči o dítě je důležitý fyzický kontakt, mazlení a tiché mluvení, šero nebo tma. Velkým paradoxem je, že při léčbě abstinenčního syndromu dítěti nejvíce pomáhá vřelá náruč, přičemž matky uživatelky často nejsou schopny se o dítě ani v základní formě postarat, nastupují odvykací léčbu nebo se k užívání drog 
a nezřízenému způsobu života vrací. Děti jsou zpravidla (aspoň v začátku jejich života) svěřeny do přechodné pěstounské péče, kde najdou pevnou a vlídnou náruč pěstounů a intenzivní kontakt alespoň na prvních pár měsíců života.

## Diagnostika novorozeneckého abstinenčního syndromu
V první řadě je potřeba zmapovat anamnézu matky/rodiny dítěte. Jak probíhá její závislost na návykových látkách (délka, druh drogy, kolik času uplynulo od aplikace poslední dávky, substituční léčba a další). Všímáme si příznaků novorozeneckého abstinenčního syndromu 
u dítěte. S ohledem na to je provedena toxikologie dítěte. Buď z krve, kde je ale nízká koncentrace látek, nebo z moči, ale to bývá u novorozeňat problematické. Nejefektivnější se jeví provézt rozbor ze smolky (první stolice dítěte po porodu). Při diagnostice bývá ale většinou dítěti odebrána krev, aby došlo k vyloučení dalších onemocnění, která mají podobný příznaky jako NAS. 
Léčba a péče o dítě s novorozeneckým abstinenčním syndromem
Děti trpící NAS potřebují stále zklidňovat hlazením, mazlením, nošením nebo houpáním. Mají rádi polohu, kterou zaujímali 9 měsíců v děloze – v klubíčku, pokrčené ručičky i nožičky. Jejich ruce jsou roztěkané, rozhazují s nimi při intenzivním pláči. Pomáhá pevné balení 
do zavinovačky nebo nošení dítěte v šátku nebo v nosítku na hrudi, což pomáhá i při jejich uspávání. Spánek dětí s NAS je neklidný, trvá jen pár minut nebo hodin denně, a navíc má krátké intervaly. Děti trpící NAS rozruší každý hlučnější podnět. Potřebují ticho, klid a temné prostředí. Miminka s rozvinutým NAS vyžadují dále stabilní teplotu a co nejméně jiných rušivých podnětů. Vzhledem k tomu, že jsou tyto děti velmi často nedonošené, podává se jim také vysoko-kalorické mléko (viz. níže). Přestože bylo dítě z nemocnice propuštěno, některé příznaky NAS přetrvávají i dlouhé týdny. Péče o závislé dítě je velmi náročná a vyžaduje zkušeného pečovatele.

Kromě šetrné manipulace s dítětem a dalších výše zmíněných rad, je jiná i výživa takového dítěte. Měla by se mu podávat vysoko-kalorická strava v krátkých intervalech a malých dávkách. Na trhu existují speciální mléka s vysokým kalorickým indexem. Zvláštní otázka ohledně výživy závislých dětí je potom kojení. Přístup k této otázce je velmi rozpačitý, objevují se různé názory od zcela odmítavých po ty, které naopak doporučují přesné dávkování mléka, a to s ohledem na míru dávku substituční léčby, kterou matka užívá. Pokud je matka v těhotenství na substituční léčbě, některá pracoviště uvádí, že pokud matka nedostane více než 20mg metadonu za den, tak může bezpečné kojit. Pokud matka užívá v substituční léčbě látku subutex, může dítě plně kojit. Tato látka se do mateřského mléka dostává v tak nízké dávce, 
že dítě žádným způsobem neovlivňuje. V případě, že matka se po porodu vrátila ihned k užívání návykových látek nebo je-li matka HIV pozitivní, pak je kojení dítěte zcela vyloučeno. V případě, že by závislá matka dítě kojila a následně by došlo k přerušení kojení, u dítěte se objeví abstinenční syndrom, který často vyžaduje hospitalizaci se zahájením terapie, která postupně dávky snižuje a dítě od návykové látky odvyká.

## Dopad novorozeneckého abstinenčního syndromu na budoucnost

Dobrou zprávou je, že děti s NAS si v obecné rovině neodnáší vyšší náchylnost k závislostem a ani žádné fyzicky patrné trvalé následky. Může se ale objevit opoždění psychomotorického vývoje, narušeny mohou být kognitivní funkce a schopnosti vnímání, to se typicky projevuje jako porucha učení nebo porucha chování. Velmi zásadní je pro vývoj dětí prostředí, ve kterém dále žijí. Často se tyto děti dostávají z biologické rodiny do té náhradní, kde je jim zajištěna podpora, láska a bezpečí a náležitý zdárný vývoj, při kterém k žádným výrazným následkům nedochází a z dětí vyrůstají samostatné a novorozeneckým abstinenčním syndromem neovlivněné děti.


Novorozenecký abstinenční syndrom (dále také NAS) 

Terapeutické rodičovství je často dáváno do souvislosti s náhradní rodinnou péčí, kdy může být jeho přínos nejvíce viditelný. V běžném výchovném přístupu předpokládáme, že na základě odměňování žádoucího chování se dítě naučí správnému jednání. Děti, které prošly traumatem, ale potřebují odlišný přístup, který vychází právě z „léčivého“ rodičovství. U nich totiž není jen cílem naučit je správnému chování, ale hlavně překonat ztrátu nebo trauma,  které u nich vzniklo např. týráním, zneužíváním nebo zanedbáváním apod. Jejich vnímání okolního světa je ovlivněno nepříjemnými a hrozivými okamžiky z minulosti a cílem terapeutického rodičovství je tento úhel pohledu na svět změnit.

Je to specifický druh výchovného stylu, který umožňuje léčit vývojové trauma a poruchu citového navazování u dětí. Je postaveno na dyadické psychoterapii, jejíž principy umožňují vybudovat dítěti základní a nejdůležitější spojení s jeho pečovateli, nejčastěji tedy rodiči. 

Můžeme ho definovat jako způsob výchovy, díky kterému dokážeme porozumět chování přijatého dítěte a následně i zdárně řešit vzniklé náročné situace např. ve škole nebo i v rodině. Dítě by si pod výchovou terapeutického rodiče mělo osvojit a respektovat běžné hranice a limity, mělo by správným způsobem umět řešit konflikty, navazovat zdravé vztahy a mít na sebe pozitivní pohled. 

V podstatě se dá říct, že terapeutické rodičovství věří tomu, že nejlepší léčbou na trauma je budování kvalitního blízkého vztahu. Vychází z toho, že nejúčinnějším lékem na vývojové trauma je láskyplný vztah k blízké osobě. 

## Vývojové trauma u dítěte
Vývojové trauma ovlivňuje člověka hned v několika ohledech. Dítě s prožitým traumatem 
má často potíže už v základní rovině pocitů, jako je pocit hladu, žízně, vylučování nebo vnímání bolesti. Úkolem terapeutického rodiče je v tomto směru vytvořit stoprocentní bezpečné a podnětné prostředí, ve kterém se může dítě dále adekvátně vyvíjet. 

Problémem u takových dětí se také neschopnost regulovat emoční projevy. Děti propadají velkým afektům nebo naopak do úplného odpojení se od prožitku. Nezvládají mírnit vztek, pláč, křik, ale ani smích a radost. Jejich emoční projevy mohou na okolí působit dojmem nevychovaného dítěte. Úkolem rodiče, který dítě vychovává formou terapeutického rodičovství, je porozumět jeho emočnímu prožívání a naučit ho postupně své citové projevy regulovat s ohledem na jeho věk. 

Tyto děti mají také potíže s navazováním zdravého citového pouta (attachmentu), vytváří si negativní nebo nejisté vazby, typickým projevem je vytvoření ambivalentní vazby k blízké osobě, tím myslíme „protichůdné“. Dítě někoho nenávidí, ale zároveň ho má svým způsobem rádo. Terapeutický rodič by měl v takovém případě dbát na vytvoření bezpečného, jistého a zdravého citového pouta. 

Kromě toho mají děti s traumatem problém zvládnout svoje chování. Jsou manipulativní, agresivní nebo se přehnaně kontrolují, jsou (chtějí být) ve všem perfektní a mnoho dalších. Tyto dětí mají na sebe špatný pohled a špatné vnímání okolí. Jejich „já“ je rozkouskované a neucelené. Terapeutické rodičovství vede děti k nápravě jejich zraněné duše a tím i k nápravě a schopnosti regulovat své chování. Pomáhá jim vidět se v dobrém světle, jako láskyplné a milé osobnosti.

## Pilíře terapeutického rodičovství
- Teoretická znalost základních dopadů traumat na vnímání a chování dítěte
- Reflektování vlastních pocitů a emocí a jejich následná regulace
- Reflektování toho, jaké pocity ve mně vyvolává chování mého dítěte s traumatem a učení se na něj spontánně a zdravě reagovat
- Praktická znalost využívání metod terapeutického rodičovství a využívání je při reakci na náhlé nebo nestandardní chování dítěte

Celý princip terapeutického rodičovství vychází z teorie „PACE“. To je zkratka složená z prvních písmen anglických slov: 
- playfulness – hravost,
-	acceptance – přijetí,
-	curiosity – zvědavost, 
-	empathy – empatie.

Terapeut přistupuje ke všem běžně vznikajícím momentům s postojem, který uplatňuje jak s rodiči, tak s dítětem. Jedná se hravost, přijetí, zvědavost a empatii. Terapeut jedná s rodiči stejně, jako si přeje, aby rodiče jednali s dítětem. Když dojde v komunikaci k nedorozumění, přijme ho s pochopením a s empatií a snaží se zkoumat, co se stalo. Stejně jako v této technice platí, že dítě může přijít za rodičem s čímkoliv, tak i rodič může přijít za terapeutem s čímkoliv. Terapeut s ním bude pracovat a využije metodu PACE. 

Pravidelné používání těchto principů pomáhá dítěti vybudovat jistý, bezpečný a citově plný vztah s jeho pečovatelem. V takovém světe jsou smysluplné hranice, bezpečí, jistota a respekt. Takové „hojivé“ prostředí dokáže změnit pohled dosavadní pohled dítěte na svět a povede 
ho k vytváření si zdravých a pevných vztahů i v jeho budoucím dospělém životě.  

Kurzy terapeutického rodičovství jsou nabízeny všude po celé České republice nejrůznějšími organizacemi, a to i několikrát do roka. 


Terapeutické rodičovství 

Rozhovory

BKN_2.JPG

V neziskovém sektoru a filantropii se pohybuje přes 10 let a je to pro ni dle jejích slov naplňující cesta. Snaží se využívat své zkušenosti z oblasti komunikace, marketingu i sémiotiky pro podporu věcí, kterým věří. V minulosti se zabývala např. rozvojem společenské odpovědností firem, dobrovolnictvím (Dobrovolnik.cz), sledováním dopadu v neziskovém sektoru díky iniciativě [Impact Academy](https://impactacademy.cz/o-nas/) anebo způsoby, jak je možné dosahovat systémových změn v naší společnosti ve spolupráci s mezinárodní organizací Ashoka. Na Univerzitě Karlově se podílela na soutěži Map the System, která podporuje systémové myšlení u studentů. Od roku 2022 pracuje jako ředitelka Sociálního nadačního fondu hlavního města Prahy, který pěstounům nabízí finanční podporu. 

### Co Vás přivedlo do Sociálního nadačního fondu hl. m. Prahy? Jaká byla Vaše očekávání a jaké je srovnání s realitou?

O tom, že vzniká Sociální nadační fond hl. m. Prahy jsem se dozvěděla asi po deseti letech, které jsem strávila v neziskovém sektoru, kde jsem se na různých pozicích zabývala třeba společenskou odpovědností firem, propojováním neziskového a byznysového světa. A také teorií i praxí systémové změny. Při práci s řadou neziskových organizací, firem, nadací i zástupců veřejné správy jsme často naráželi na chybějící spojení a porozumění, sdílení informací i hodnot mezi různými aktéry. A každý z nás žije v nějaké obci (ať už velké či malé), která pro něj může fungovat jako bezpečné místo, které mu může poskytnout podporu v tíživé situaci (třeba v případě, kdy dostupná pomoc od státu neexistuje nebo nepřichází v ten pravý čas). A spojení města a filantropie bylo něco, co mi v Praze chybělo a co se objevilo právě v podobě sociálního nadačního fondu. 
V Sociálním nadačním fondu hl. m. Prahy, kde jsem od roku 2022 mě baví, že můžeme hledat cesty, jak pomoci lidem ve velkém městě a zároveň upozorňovat na to, co by mohlo pomoci některé překážky odbourávat. Máme skvělý tým a správní radu. Je pro mě důležité, abychom byli dobrým partnerem pro další součásti ekosystému města (městské části, odbory magistrátu, příspěvkové organizace města, síť sociálních služeb a další) a také, abychom měli možnost data a zkušenosti, která získáme z realizace našich programů i z evaluace, mohli posouvat dále tak, aby některá bílá místa byla do budoucna zaplněná a v Praze měl každý bez rozdílu možnost “žít blaze”. Zároveň je pro mě důležitým tématem vytváření co nejlepších podmínek pro motivované pracovníky ve veřejné správě i v sociálních službách. Potkávám se se spoustou lidí, kteří svoji práci vnímají jako poslání a někdy vyhoří proto, že musí překračovat příliš mnoho překážek.
Tento rok chceme rozšiřovat komunitu příznivců Sociálního nadačního fondu hl. m. Prahy. Chceme, aby byl prostorem pro zapojení lidí, kterým se v Praze žije dobře a rádi by dali něco zpátky, třeba formou dárcovských fondů na podporu témat, na kterých jim záleží.

### Kolika lidem již Sociální nadační fond hl. m. Prahy pomohl?

Od spuštění našich nadačních programů v srpnu 2022 jsme podpořili více než 600 individuálních žádostí ve všech našich programech. V Programu podpory pěstounské péče jich bylo více než 180 v celkovém objemu více než 1 200 000 korun. V Programu podpory bydlení více než 220 pražských rodin a jednotlivců získalo či neztratilo střechu nad hlavou, díky Programu podpory nezávislého života lidí se zdravotním znevýhodněním může mít více než 200 lidí se zdravotním znevýhodněním i pečujících podporu od odborníků a díky Programu podpory při řešení tíživé životní situace může 19 poskytovatelů sociálních služeb a městských částí pro své klienty čerpat flexibilní rozpočet na úhradu nezbytných potřeb.


### Jak může Sociální nadační fond hl. m. Prahy pomoci pěstounům? Kam se mohou obrátit a s čím vším jim můžete pomoci? 

Aktuální kampaň má hezké motto: “Láska se nedělí, lásky se násobí.” Pěstounům se však často znásobí i potřeba financí na zajištění potřeb dětí, o které pečují. A proto Praha prostřednictvím svého sociálního nadačního fondu nabízí finanční podporu těm pěstounským rodinám, kteří to potřebují a ze svých vlastních zdrojů ani z těch dostupných ze systému nejsou schopni uhradit všechny náklady spojené s péčí o děti nebo o sebe.

V Programu podpory pěstounské péče můžeme přispět pěstounům až 50 000 korun ročně. Například na volnočasové aktivity doučování či psychologickou pomoc pro děti v pěstounské péči nebo na specifické vzdělávání, odbornou oporu pro sebe. Proto, aby pěstounské rodiny byly spokojené rodiny.

Program je určen pěstounům (zprostředkovaným i zprostředkovaným), dětem v pěstounské péči či členům biologické rodiny pěstouna. Oprávněnými žadateli jsou pěstouni nebo poručníci, kteří osobně pečují o dítě/děti a jsou považováni za osoby pečující dle § 2a písm. c) zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí. Pěstouni na přechodnou dobu jsou oprávněnými žadateli i v období, kdy o žádné dítě momentálně nepečují, ale jsou připraveni k jeho přijetí. Podmínkou je trvalé nebo faktické bydliště osoby pečující v Praze.

Žádosti přijímáme on-line a snažíme se, aby byl program otevřen vždy cca 9 měsíců v roce. Některé příspěvky jsou sezónní, hlavně na volnočasové aktivity, dětské tábory apod., a proto volíme pravidelné pauzy v příjmu žádosti do programu vždy na dobu, kdy běžně nechodí velké množství žádostí.

Veškeré informace o programu je možné najít na našich webových stránkách: [www.socialninadacnifond.praha.eu/program/podpora-pestounske-pece](https://www.socialninadacnifond.praha.eu/program/podpora-pestounske-pece) včetně všech vzorů příloh i odkazu na podání žádosti.

Máme také dvakrát týdně konzultační hodiny, v nichž pěstounům koordinátorka programu Dagmar Klárová ráda poradí a zodpoví otázky. Dotazy mohou také psát na [podpora@socialninadacnifond.praha.eu](mailto:podpora@socialninadacnifond.praha.eu).

Pokud by se pěstounské rodiny dostali do potíží s bydlením nebo měl některý z členů rodiny zdravotní znevýhodnění, mohou si zjistit jako ostatní Pražanky a Pražané možnosti podpory, které nabízíme v dalších nadačních programech: 

[www.socialninadacnifond.praha.eu/programy-podpory](https://www.socialninadacnifond.praha.eu/programy-podpory) 

### Co se Vám vybaví, když se řekne pěstounství?

Když se řekne pěstounství, tak se mi kromě těch pěstounů, pěstounek a dětí z masa a kostí, s nimiž jsem měla možnost se díky své práci setkat, vybaví hlavně to, že láska nezná hranic a tam, kde se jí dostává, tak dokáže neskutečné věci. Také se mi vybaví, jak může být to, čemu a komu říkáme “rodina” velmi rozmanité. Že se prostě do prostředí, kde je nám dobře a kde se můžeme rozvíjet jako lidé, cítit podporu a blízkost můžeme dostat různým způsobem a mohou ho vytváří různí lidé. Někdo se do takového prostředí už narodí, a to je zázrak. Někdo se do takového prostředí nenarodí, postrádá ho, nenachází ho, když potřebuje a v mnoha případech ho nenajde po celý život. A někdo se do takového prostředí nenarodí nebo o něj z různých důvodů přijde a najde ho co nejdříve po ztrátě a může cítit lásku, přijetí a zájem, a to je třeba PĚSTOUNSTVÍ. 

Vybaví se mi také ale naše žadatelky a žadatelé, babičky, dědové, tety, kterým kvůli různým událostem v rodině najednou k péči o nemocného partnera a vlastní děti přibyla péče o dítě, a kteří pečují s rodinnými tragédiemi na pozadí a při svádění boje s ubývajícími silami každý den. 

Ještě se mi vybaví setkání s pěstounkou na přechodnou dobu, která se stará již o desáté miminko, sama již v častém věku prarodičů, se svými dospělými dětmi a v náručí s miminkem, které se narodilo matce, která byla závislá na návykových látkách. Proto v noci i přes den trpí třesy a je velmi neklidné. Představa probdělých nocí a utěšování, poskytování bezpečí, které zřejmě v břiše matky necítilo, a výdej energie a sil na hranici fyzických možností…a přesto odhodlání do toho nadále plnit poslání a být tu pro děti, kterým tato zkušenost navždy změní život.

Vybaví se mi ještě obrovská otevřenost, laskavost a víra, že dát někomu lásku, ať už na půl roku, na deset let nebo na celý život má smysl a že je to něco, co nás dělá lidmi.




Rozhovor s ředitelkou Sociálního nadačního fondu hlavního města Prahy Barborou Komberec Novosadovou

Náhradka výstava Piazzetta a Barča_web-3.jpg

**O čem je kniha Náhradka?**

Náhradka se snaží ze všech možných stran a na základě příběhů skutečných rodin přiblížit téma náhradní rodinné péče. V knize jsou příběhy pěstounských a adoptivních rodin a také dětí, které vyrostly v ústavní péči. Zároveň jsou zde i odborníci, kteří zasazují téma náhradního rodičovství do kontextu - například jak negativně vás ovlivní, když vyrůstáte v ústavní péči bez někoho blízkého, což je známé jako teorie attachmentu (citové vazby). 

V knize řeším i to, jak zásadní pro děti je, aby měly šanci poznat své biologické rodiče, a taky tam vysvětluji, že bychom nepotřebovali tolik náhradních rodičů, pokud by český stát začal víc pomáhat biologickým rodinám, když se dostanou například do existenčních problémů. 

**Co se vás nejvíce dotýkalo, když jste sbírala příběhy do knihy?**

Když se začnete bavit s náhradními rodiči, vyprávějí vám příběhy, které se v některých momentech opakují, nebo se podobají: vzali si z ústavu dítě, které se bálo chodit bosé v trávě - protože nikdy bosé v trávě neběhalo. Vzali si miminko, která nebylo zvyklé usínat v náručí - protože to nikdy nezažilo. Usínalo tak, že hýbalo hlavičkou sem a tam a tím pohybem samo sebe uspalo. Brali si děti, které neplakaly - protože v kojeneckém ústavu zjistily, že je to k ničemu a i když pláčou, nikdo k nim nepřijde. 

Knihou jsem chtěla přiblížit, jak se cítí děti, které přijdou o možnost vyrůstat se svými biologickými rodiči. Také jsem ale chtěla reálně vykreslit, jak náročné náhradní rodičovství je, ale i to, že je to něco, čeho bychom si my jako společnost měli cenit - cenit si toho, že tu máme náhradní rodiče, kteří se rozhodnout starat o cizí děti. 

**Proč jste se rozhodla věnovat zrovna tomuto tématu?**

Před necelými třemi lety lety jsem pořádala na Malostranském náměstí v Praze happeningy na podporu zrušení kojeneckých ústavů pro děti do tří let. Česko je jednou z posledních zemí v EU, kde ústavy pro tak malé děti máme. Vznikla z toho iniciativa Vyrůstat doma. Poslanci nakonec to léto kojenecké ústavy skutečně zrušili (fungovat přestanou k 1.1.2025), což ale není jen naše zásluha. Lidí, kteří za to samé posledních patnáct let bojovali, je v Česku celá řada, včetně současné vládní zmocněnkyně pro lidská práva Kláry Šimáčkové Laurenčíkové. Ta mi mimochodem napsala do knihy předmluvu. 

Téma ústavní a náhradní péče mě vždycky hodně zajímalo, často jsem o tom psala články, ale na tom náměstí mi tehdy došlo, jak silný a smysluplný pocit to je, když bojujete za lepší život pro někoho, kdo na tom náměstí nemůže sám stát. A kniha je jakýmsi pokračováním toho, o co jsme se na Malostranském náměstí snažili. Chtěla bych, aby si ji četli ti, kteří o náhradním rodičovství uvažují, ale zároveň jsem se ji snažila napsat tak, aby po ní mohl sáhnout vlastně kdokoli - kdokoliv, koho toto téma zajímá nebo se o něm chce něco dozvědět. Skrze knihu a příběhy v ní můžete nahlédnout do života rodin, které podle mne daly to nejvíc co mohly - sebe a svůj domov někomu, kdo neměl ve svém životě takové štěstí jako většina z nás.

**Jaké téma byste ze všech těch, které v knize máte, vyzdvihla jako pro vás důležité?**

Jedna kapitola je o ženě, která se stala pěstounkou před třicet lety. Tehdy se shodou náhod seznámila v nemocnici s holčičkou, které byl rok a půl a byla na vozíku, měla rozštěp páteře. Prognóza nebyla dobrá. Rodina Lidky Boháčové si ale malou Evičku zamilovala a vzali si ji domů. Dívka v osmi letech zemřela. Ptala jsem se Lidky, jestli toho někdy z manželem nezalitovali, jestli si na svoje bedra prostě nakonec nevzali víc, než šlo unést. Ona mi na to řekla, že ne, že by do toho šli znovu. Eva do svého roku a půl žila v kojeneckém ústavu a kdyby si ji rodina Boháčova nevzala, s největší pravděpodobností by žila v ústavu až do své smrti. Oni jí ale dali to, co chce každý z nás - žít doma. Evička prožila svůj život s někým, kdo ji měl rád, byla v rodině, měla svůj domov. Podle mne je potřeba začít nahlas mluvit o tom, že máme hledat náhradní rodiče i pro tyto děti. A stát jim má k tomu zajistit adekvátní podmínky.

**Kmotry knihy jsou zpěvák David Koller a herečka Jana Plodková. Proč právě oni?**

David Koller je můj soused z Malé Strany, kde žiju. Chodil nás i se svojí ženou a malým synem podporovat na happeningy, a tak jsem ho pak oslovila, aby se stal kmotrem knihy. Zajímavé bylo, že jsem se až těsně před křtem dozvěděla, že ho s tímto tématem pojí i osobní zážitek. Jeho maminka vychovávala pět dětí, žili tehdy v pavlačovém domě v Karlíně, kde se každý večer ozýval pláč a křik. Maminka Davida Kollera zjistila, že tam nějaký soused bije svoje malé dítě i svoji ženu. Nakonec to dopadlo tak, že si chlapce vzali k sobě a žil s nimi několik let - odešel, až když byl na střední škole.

Jana Plodková nás zase podpořila, když jsme na knihu společně s fotografkou Janou Plavec, která mi do knihy rodiny fotila, dělaly crowdfundingovou kampaň na portále Hithit. Jana Plodková nám tehdy, aby nás podpořila, načetla krátký úryvek z knihy. K mé radosti pak kývla i na to, aby se stala kmotrou.

Odkazy:
- [https://vyrustatdoma.cz/](https://vyrustatdoma.cz/)
- [https://www.albatrosmedia.cz/tituly/83162766/nahradka/](https://www.albatrosmedia.cz/tituly/83162766/nahradka/)



Rozhovor s autorkou knihy Barborou Postráneckou

foto_KL.jpeg

Před jmenováním do funkce vládní zmocněnkyně působila jako předsedkyně Výboru pro práva dítěte, členka Rady vlády pro lidská práva a členka Výboru pro prevenci domácího násilí a násilí na ženách při Radě vlády pro rovnost žen a mužů. Založila a vedla Českou odbornou společnost pro inkluzivní vzdělávání. Působila také jako gestorka agendy dětského duševního zdraví v oddělení reformy systému péče o duševní zdraví na Ministerstvu zdravotnictví ČR. Je držitelkou ocenění Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové za prosazování kvality a otevřenosti vzdělávacích systémů a aktivity v oblasti transformace systému péče o ohrožené děti. Psychiatrickou společností České lékařské společnosti byla oceněna medailí za podporu změn v systému péče o dětské duševní zdraví. V minulosti spolupracovala s Úřadem veřejného ochránce práv a byla členkou poradního orgánu Expert Group on Social Investment for Growth and Cohesion of EU v Evropské komisi.

Od ledna roku 2023 rovněž zastává funkci náměstkyně ministra pro evropské záležitosti. Z této pozice podporuje vládu v otázkách adaptace a integrace příchozích prchajících před Ruskou agresí na Ukrajině.

**Byla jste velmi iniciativní v aktivitách směřujících ke zrušení dětských domovů pro děti do tří let. Můžete čtenářům stručně vysvětlit, proč se podle Vás v dětských domovech nejedná o vhodnou formu péče?**

Protože každé malé dítě potřebuje především pochovat, dostávat pozornost pouze pro sebe, být bezvýhradně přijímáno. Jak prokázalo mnoho studií, malé děti vnímají pozornost fyzicky – doteky, objetím, očním kontaktem, mimikou. Jedině pokud takové spojení funguje, může se mozek dítěte, stejně jako jeho psychické nastavení vyvíjet správně. Děti, které na takový kontakt marně čekají, jsou vystaveny stresu a traumatu z opakovaného odmítnutí, což může mít následky pro celý jejich další život. Není to přitom kritika personálu ústavů, který odvádí svou práci bezpochyby dobře, ale při směnném provozu a počtu „přidělených“ dětí individuální péči prostě zajistit nelze. Jako každá vyspělá společnost jsme povinni postarat se dobře o nejzranitelnější skupiny, mezi které malé děti bez rodičovské péče bezpochyby patří.

**Proč se stále nedaří mít v České republice dostatek pěstounů? A to přesto, že se vede mnohaletá debata o významu pěstounské péče, dělají se kampaně a různé osvětové akce.**

Myslím si, že to stále souvisí s určitými obavami z náročnosti péče a také s tím, že pěstounství je především posláním a vyžaduje plné přesvědčení a odhodlání pomáhat. Mnohdy nejde jen o potřeby dítěte, které mohou být odlišené od toho, na co jsme zvyklí třeba od vlastních dětí, ale také o práci, kterou znamená budování vztahu, mírnění traumat, která si dítě sebou nese, kontakt s rodinou dítěte, kontakt s institucemi. Všechny tyto starosti je ale možné řešit s doprovázející organizací, v rámci podpůrných pěstounských skupin, s mnoha kvalitními odborníky. Zájemci o pěstounství by si měli zjistit maximum informací, mít možnost mluvit se zkušenými pěstouny, mít s kým otevřeně sdílet své obavy a také být doprovázeni po celou dobu procesu náhradní péče (i předtím, než jsou vybráni pro konkrétní dítě). Ten, kdo nabízí svou péči a otevřenou náruč by se neměl cítit jako „vyšetřovaná“ osoba a neměl by čekat dlouhé měsíce na to, až bude zařazen do příprav na pěstounskou péči nebo konzultaci s psychologem. Na kampaně musí navazovat intenzivní práce se zájemci a jejich nepřetržitá podpora, musíme je „opečovat“, aby mohli oni následně pečovat o potřebné děti. 

**Jak by podle Vás měl vypadat ideální pěstoun?
**
Ideální pěstoun by měl mít především otevřené srdce a velkou vůli pomáhat, protože pěstounská péče je především o pomoci dítěti v nouzi. Pěstoun nemusí mít akademické tituly v oboru péče, ale je dobré, když má nějakou zkušenost s dětmi a také zná základní informace týkající se vztahové vazby, traumatu, potřeb dětí – může tak být připraven na nové situace - třeba na to, že dítě se zatím prostě nechce pomazlit. Pěstoun by na péči nikdy neměl být sám, měl by mít oporu ve své rodině, okolí nebo v doprovázející organizaci. Pěstoun by si také měl být dobře vědom své role a měl by vnímat význam své pomoci pro dítě, i když to dítě v tu chvíli zrovna příliš neocení (jednou určitě ano!).

**V terénu nás trápí nedostatek prestiže jak výkonu pěstounské péče, tak výkonu práce sociálního pracovníka. Jak si toto vysvětlujete?**

Protože bezvýhradně pomáhat je u nás stále ještě trochu podezřelé. Bohužel, někdy přetrvává dědictví minulých dob, že se o potřebné postará stát. Samozřejmě ano, ale mělo by to být vždy až posledním řešením tam, kde nestačí pomoc rodiny a komunity. Měli bychom v tomto být daleko otevřenější, umět pomoc nabízet, a především ocenit ty, kdo ji nabízejí. Jak pěstouni, tak sociální pracovníci tak trochu zasahují do života jiným rodinám, aby jim pomohli pomoct dětem. Někdy je jistě obtížné takovou pomoc přijmout, natož ocenit. Ještě důležitější je ale nevzdávat to a pomáhat.


Rozhovor s vládní zmocněnkyní pro lidská práva Klárou Laurenčíkovou

0U2A3344 Nová radnice .jpg

### 1. Proč se Magistrát hlavního města Prahy rozhodl vytvořit zcela nový web pro pěstounskou péči?

Pěstounská péče je nejen pro nás velice důležitá, je ale problémem získat všechny informace k pěstounství na jednom místě. Podobně těžké je pak nalézt detaily k samotnému procesu přijetí zájemců, což může lidi odradit. Některé náležitosti totiž řeší městské části, jiné pak pražský magistrát, a to může být pro případné zájemce matoucí. Právě proto jsme se rozhodli vytvořit komplexní a moderní webové stránky, kde lidé najdou všechno pohromadě. Nedostatek pěstounů je navíc dlouhodobým problémem, vytvoření nového webu je tedy logickým krokem, který se do budoucna rozhodně vyplatí. 

### 2. Jak dále podporuje Magistrát hlavního města Prahy pěstounskou péči?

Velice mě těší, že Praha je v celé republice nejpružnějším krajem v rámci organizace přípravných kurzů. Žadatelé si mohou vybrat organizaci a v zásadě i typ přípravného kurzu, tedy to, co jim sedí nejvíce. Za zmínku stojí také nedávné otevření nového centra pro pěstouny na Výtoni, které nabízí zázemí pro vzdělávání pěstounů, ale také prostory pro komunitní setkávání. Je důležité, aby pěstouni věděli, že v tom nejsou sami a mohou se na nás kdykoli obrátit. Velmi si také cením individuálního přístupu našich zaměstnanců a zaměstnanců městských částí, kteří každému pěstounovi pomáhají ve všech ohledech i nad rámec svých povinností. To jen ukazuje, jak si každého pěstouna vážíme. Navíc pořádáme různé akce přímo pro ně, naposledy jsme takto pozvali všechny pěstouny i s dětmi do Zoo Praha, kde byl pro ně speciálně připraven program.

### 3. Co si od webu slibujete?

V první fázi máme dva cíle. Za prvé dostat pěstounskou péči do povědomí široké veřejnosti. Většina lidí pěstouny vnímá v zásadě jako adoptivní rodiče, což tak ale rozhodně není. Na webu tedy vysvětlujeme, co pěstounská péče obnáší, jaké jsou nároky, kdo všechno se jím může stát nebo například, jak celý proces přijetí probíhá. Druhým cílem je uvést na pravou míru mýty a předsudky, které ve společnosti panují. Například si mnoho lidí stále myslí, že pěstounem může být jen manželský pár, případně, že se jím nemůže stát osoba žijící ve stejnopohlavním páru. To už však dávno neplatí. Do budoucna budeme stránky i nadále rozšiřovat a věříme, že tím třeba půjdeme příkladem i dalším městům a krajům.

### 4. Jaký je váš vztah k náhradní rodinné péči?

Nejde ani o to, jak vnímám různé formy náhradní rodinné péče, ale spíše o to, jak vnímám osudy dětí, které se najednou dostanou do těžkých životních situací, za něž navíc ani nemohou. Často se nevědomky ocitnou ve zbytečných problémech kvůli chybám jiných, ale na rozdíl od dospělých se nemohou nijak bránit, a ani nemají možnosti, jak si samy pomoct. Právě proto je důležité mít fungující systém, který se o tyto děti postará. Nemám ale na mysli žádný ústav, každé takové dítě potřebuje mít někoho blízkého, komu věří a s kým tráví svůj čas rádo. Osobní přístup a hlavně zázemí dá člověku do života mnohem více, než by se mohlo na první pohled zdát. Co je ale naprosto zásadní, je to, že díky pěstounům můžeme těmto dětem dát naději na lepší budoucnost. 


Rozhovor s ředitelem MHMP Ing. Martinem Kubelkou, Ph.D.

fotoVB 1.png

### Paní doktorko, celý život se věnujete boji za to, aby všechny děti mohly vyrůstat v rodině. Co na tomto boji bylo nejtěžší?

Nenazvala bych to bojem, spíše posláním, které v sobě asi celý život mám. 
Z mého hlediska nejvíc komplikují situaci neustále se měnící postoje politických reprezentací, jejich vůle a nevůle. Byla bych ráda, ať je tu pravice nebo levice, aby již konečně mohl systém péče o ohrožené a opuštěné děti být konstantní a nezávislý na politickém vlivu.
Aby se u nás dělalo vše pro prevenci odebírání dětí, sanaci rodin a až na posledním místě se hledalo pro dítě, které z různých důvodů nemůže vyrůstat v rodině vlastní, jiné řešení. Tím nejlepším je podle mě vždy náhradní rodina. Nikoliv ústav.
Vše je o individuálním přístupu ke každému dítěti. Celoživotně se bohužel velmi často setkávám s tím, že je náhradní rodinná péče okrajovým oborem, kterému se odborná veřejnost včetně lékařů, psychologů, pedagogů a právníků dostatečně nevěnuje. Domnívám se, že všichni ti, kteří pracují s ohroženým dítětem, by měli především znát psychické a vývojové potřeby dětí, které definoval již v roce 1963 pan profesor Zdeněk Matějček. Nejdůležitější z nich je naplnění potřeby lásky, jistoty, bezpečí a smysluplného života, který dítěti v této životní situaci může dát pouze milující, byť náhradní rodina.  
Jako významný problém současně vnímám nedostatek sociálních pracovníků, nízkou společenskou prestiž sociální práce, neadekvátní morální i finanční ocenění náhradních rodičů a celkově podhodnocené financování oblasti náhradní rodinné péče. 

### Jste i autorkou odborně velmi oceňovaného filmu „Nic bych neměnila.“ Co vás vedlo k natočení filmu?

Před dvaceti pěti lety jsem se seznámila s osudem malé holčičky Kačenky, která se narodila s vážným zdravotním znevýhodněním a ve svých čtyřech letech vyrůstala v ústavním zařízení bez výhledu na možnost žít v rodině. 
Středisko náhradní rodinné péče v té době vydávalo časopis Náhradní rodinná péče, kde jsme uveřejňovali i příběhy dětí se složitou zdravotní anamnézou, pro které jsme se společně s Magistrátem hlavního města Prahy snažili nalézt vhodnou rodinu. Díky tomuto časopisu, který oslovoval odbornou, ale i laickou veřejnost, se na nás obrátila rodina z Písku, která o Kačenku projevila zájem. Do roka a do dne se nám díky skvělé spolupráci všech zúčastněných, tedy Dětského domova ve Stránčicích, Magistrátu hlavního města Prahy, Jihočeského kraje, OSPODu Písek a Střediska náhradní rodinné péče, podařilo to, že Kačenka oslavila své další narozeniny již v nové, laskavé a přijímající rodině. 

Vnímala jsem od počátku příběh Kačenky jako natolik silný, že by bylo vhodné jej zaznamenat. Proto jsem hned k prvním setkáním s ní přizvala i našeho dobrovolníka Michala Černého, kameramana a fotografa, který je průběžně natáčel. Tak vznikl desetiminutový dokument: „Kačenka, a jak dál?“. Po téměř dvaceti pěti letech jsem se k příběhu vrátila. Hodinový film Nic bych neměnila vychází z původního dokumentu a zachycuje, jak se Kačenčin život vyvíjel dál. Nepřímo ale vypovídá také o dalších obdobných osudech zdravotně znevýhodněných dětí, kterým Středisko našlo novou rodinu. 

Pro natočení filmu to byla vlastně jednoduchá motivace. Chtěla jsem jen ukázat, co lze uskutečnit, když jsou všichni ve správný čas na správném místě a mají vůli věci měnit k lepšímu.  Jde jen o to, aby za opuštěnými dětmi vždy stáli lidé moudří, empatičtí a respektující.  Protože jsem vystudovala sociologii a spolupracovala na dlouhodobých sledováních ohrožených dětí, cítila jsem nutnost představit široké veřejnosti, že skutečně každé dítě bez ohledu na jakýkoliv handicap může vyrůstat v rodině a zaslouží si prožít vše, co prožít potřebuje. 

### Jak vy osobně vnímáte pěstounskou péči? Co by se muselo stát, abychom měli dostatek pěstounů?

Pokud dítě nemůže z různých důvodů žít v rodině vlastní či adoptivní, vnímám pěstounskou péči jako plnohodnotnou náhradu rodiny, kde děti mohou vyrůstat a prožít šťastné dětství. Tuto možnost jim už ze své podstaty nikdy nezprostředkuje péče ústavní. 
Dostatek pěstounů je dle mého názoru, ale i našich a zahraničních výzkumů, závislý na společenské prestiži, ocenění a úctě k lidem, kteří do svého srdce a domova přijmou opuštěné dítě. Musí být náležitě finančně ohodnoceni a mít možnost využívat dostatečně širokou nabídku následných služeb. Současně je nezbytné adekvátně finančně ohodnotit i sociální pracovníky a podpořit jejich odborné vzdělávání. Zejména těch, kteří s rodinami dlouhodobě spolupracují v rámci doprovázení. 
Považuji za nesmírně důležité, aby vznikl institut profesionální pěstounské péče pro děti, které vyžadují zvýšenou zdravotní, psychickou a psychiatrickou péči. Za první republiky bylo v České republice pět druhů pěstounské péče, zvažme návrat k těmto vzorům. 
Je třeba více osvěty a propagace náhradní rodinné péče například tím, že veřejnosti ukážeme pozitivní, ale pravdivé příběhy dětí v nových rodinách. 
Pokud se podaří zajistit lidem, kteří uvažují o přijetí dítěte, dostatečnou pomoc a podporu, zvýší se i počet zájemců o náhradní rodinnou péči. Pevně věřím, že nové náhradní rodiče společně oslovíme i díky kampani Magistrátu hlavního města Prahy.

### Jak podle vás vypadá ideální pěstoun?

Podle mého názoru je rodičem jen ten, kdo se o dítě stará, dává mu lásku, jistotu a bezpečí. V takovém případě je to i každý pěstoun, u kterého vím, že nahradí dítěti to nejpodstatnější: jeho domov. Role pěstouna je však složitější o situace, kdy má být současně rodičem se vším všudy a zároveň zahrnout do života dítěte i jeho biologickou rodinu.  


Rozhovor s PhDr. Vědunou Bubleovou, zakladatelkou Střediska náhradní rodinné péče.

untitled_202_9329cadf76 1.png

### Pane profesore, jak by podle vás měl vypadat ideální pěstoun?

Měl by to být člověk se srdcem na správném místě a dobrou odolností vůči stresu. To je asi nejdůležitější. Jinak vytvářet jakékoliv ideály nebo normy je vždy poměrně složité. Při výběru pěstounů psychologové používají různé testy a hledají v nich, zda daný žadatel bude dobrým pěstounem. To je z mého pohledu dosti problematické, protože pro tento účel nemáme žádný konkrétní test. To, co je nejdůležitější, je dosavadní život člověka. Protože naše činy jsou nejsilnějším prediktorem toho, jak se budeme chovat v budoucnu. Proto při výběru pěstounů bychom se měli nejvíce zajímat o to, jakým způsobem žijí, jaké mají hodnoty, co je k pěstounství vede. Vytváření nějakého ideálu je také problematické z toho hlediska, že potřebujeme pokud možno co nejširší paletu osobností a rodin. Stejně jako jsou různé děti, které přicházejí do pěstounské péče, tak potřebujeme různé pěstouny.

### Co by se muselo podle vás stát, aby bylo pěstounů dostatek?

Představit pěstounství jako atraktivní poslání, které dává životu opravdový smysl. Nutné je také, aby pěstouni a žadatelé o pěstounství cítili ze strany státu skutečnou podporu. V České republice se hodně hledí na to, aby to pěstoun dělal jaksi z vlastní motivace a moc nehleděl na finanční stránku. To je ovšem obrovská chyba. Na základě mých zkušeností ze světa pěstounská péče funguje skvěle tam, kde jsou pěstouni skutečně dobře ohodnoceni, mají intenzivní odbornou podporu a možnost kvalitního vzdělávání. V České republice je podpora pěstounů hodně na bedrech neziskového sektoru. Což je na jednu stranu skvělé, že máme zapálené odborníky, kteří pomáhají. Na druhou stranu je z mého pohledu nezbytné, aby se stát zapojil podstatně více. Kdyby do pěstounské péče šlo alespoň tolik peněz jako do péče ústavní, hodně věcí by se bezpochyby zlepšilo.

### Ve vašem posledním výzkumu jste se věnoval trestání dětí. Osobně jsem velmi vděčná už za vyvolání té diskuse a zvednutí tak opomíjeného tématu. Jak na sobě může pracovat pěstoun, kterému se výchova podle jeho představ nedaří, nebo dokonce sklouzává k trestání dítěte?

Prostě tak, že na sobě opravdu musí pracovat. Základem je, aby si uvědomoval své slabé a silné stránky. Aby si všímal, jaké situace zvládá a jaké ne.  No a pak se nebál vyhledat odborníka, který mu poradí, jak zvládat náročné situace. Psychologické poradenství a pomoc se velmi často podceňuje, ale dobrý psycholog dovede opravdu dobře nasměrovat a podpořit. Mnohdy stačí pár dobře položených otázek nebo doporučení a to, co bylo do té doby složité, se najednou ukáže jako mnohem snazší.

### Mohl byste shrnout, v čem je pěstounská péče výhodnější a lepší než péče ústavní nebo jiná?

Je to poměrně jednoduché. Poskytuje především to, co děti potřebují nejvíce, a to je exkluzivní vztah s dospělou pečující osobou. Samozřejmě, že je to i celá řada dalších věcí, jako je pocit, byť třeba dočasného domova, větší soukromí, možnost vidět, jak funguje zdravá rodina a domácnost. Prostě pocit reálného života. Tohle ústavní péče nemůže nikdy nahradit. Určité formy v přesně indikovaných případech potřebujeme, to je mimo diskusi. Nicméně, kdykoliv je to možné, měli bychom usilovat o to, aby dítě mělo možnost dostat se do pěstounské péče.



#### prof. PhDr. Radek Ptáček, PhD.
Profesor lékařské psychologie, klinický psycholog, psychoterapeut. Je to autor nebo spoluautor více než 100 původních vědeckých prací, které ve světě dosáhly téměř 1000 citací (v prestižní vědecké databázi Web of Science 300), a dále 15 vědeckých monografií a řady popularizačních článků. Řešitel nebo spoluřešitel celé řady vědeckých i sociálních grantových projektů. Absolvent řady zahraničních stáží. Působí v redakčních radách několika zahraničních odborných časopisů, je zván jako recenzent pro významné vědecké domácí i zahraniční časopisy a grantové agentury. Za svou práci získal několik prestižních ocenění. Působí na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy a University of New York in Prague. Věnuje se též vzdělávání lékařů, soudců a sociálních pracovníků. V roce 2018 se stal prezidentem největšího světového kongresu o ochraně dětí.



Rozhovor s prof. PhDr. Radkem Ptáčkem PhD.

#### Asistent pedagoga

Asistent pedagoga je pedagogický pracovník, jehož pracovní povinnosti vycházejí
ze školského zákona a zákona o pedagogických pracovnících. Je zaměstnancem příslušné školy (mateřské, základní nebo střední) a působí ve třídě, ve které se vzdělávají žáci se speciálními vzdělávacími potřebami.

**Náplní práce asistenta pedagoga** je hlavně spolupráce s učitelem na přímé práci v oblasti vzdělávání nejen u žáků se speciálními vzdělávacími potřebami, pomoc při komunikaci mezi všemi členy školského systému a také individuální podpora žáků při výuce a při přípravě na výuku, u žáků se zdravotním postižením je jeho úkolem pomoc při sebeobsluze.

Ředitel příslušné školy rozhoduje o tom, jestli bude mít asistent v pracovní náplni pouze přímou pedagogickou činnost, která spočívá v bezprostřední práci s žáky a jejich zákonnými zástupci, nebo zda bude přímou pedagogickou činnost kombinovat s činností nepřímou, to zahrnuje i konzultace s učiteli, příprava na výuku apod. Nepřímá pedagogická činnost může tvořit maximálně polovinu z celkového úvazku asistenta pedagoga.

**Asistent pedagoga není osobní asistent**. Tyto dvě pozice se často pletou, i přesto, že je mezi nimi několik rozdílů. Liší se hlavně tím, že osobní asistent není zaměstnancem školy. Osobního asistenta většinou zaměstnává některá z neziskových organizací nebo přímo rodiče konkrétního žáka, který jeho služby potřebuje. I proto je jeho hlavním úkolem péče a práce výhradně s dítětem, kterému je přidělen. Asistent pedagoga je přidělen do jedné třídy, kde jsou děti se specifickými vzdělávacími potřebami, a jeho úkolem je pomoc neboli asistence především učiteli, který potom může věnovat mnohem více času právě žákům.  

Podle úrovně odbornosti asistenta pedagoga je odlišováno i **požadované vzdělání**. V přímé pedagogické činnosti ve třídě, kde jsou žáci se specifickými vzdělávacími potřebami, musí mít asistent pedagoga střední vzdělání ukončení maturitou a odpovídající pedagogické vzdělání čili střední školu, vyšší odbornou školu nebo vysokou školu zaměřenou na pedagogiku nebo musí mít absolvovaný kvalifikační kurz pro asistenty pedagoga. Naproti tomu, pokud asistent pedagoga vykonává pomocné výchovné práce ve škole a nevykonává přímou práci se žáky, tak mu stačí střední vzdělání ukončené výučním listem nebo základní vzdělání, ale kurz pro asistenty pedagoga je tu vždy povinný. Podle výše kvalifikace a délky praxe je stanovován  i plat asistenta pedagoga, který se pohybuje se od 4. platové třídy (cca 15 a půl tisíce korun při celém úvazku) do maximálně 8. až 9. platové třídy (při velmi rozsáhlé praxi v oboru až 36 tisíc korun), ale toho dosáhne jen málokterý pedagogický asistent.

Profese asistenta pedagoga však vyžaduje i **další předpoklady, dovednosti a osobnostní dispozice** k dobrému vedení jeho práce. Velmi potom záleží, v jaké skupině asistent pedagoga působí, protože každá třída má jiné speciální vzdělávací potřeby, např. ve třídě s dítětem  na invalidním vozíku je potřeba i fyzická síla, kdežto ve třídě s dítětem s mentální insuficiencí je potřeba více citlivého a trpělivého přístupu. V obecné rovině ale platí, že by měl mít kladný vztah k dětem, měl by toužit po práci s nimi. Měl by to být člověk trpělivý, empatický, citlivý, bez jakýchkoli předsudků. Měl by také zvládat výborně komunikovat, a to jak s žáky,  tak s jejich rodiči.

#### Sociální pedagog
Sociální pedagog je vysokoškolsky vzdělaný pracovník, který své kompetence k výkonu povolání získal studiem v oboru sociální pedagogika nebo sociální práce. Bohužel v současné české legislativě není definován jako pedagogický pracovník. Ve školách tak často působí sociální pedagog jako sociální pracovník, kdy je financován zřizovatelem. Na základě toho vznikla Asociace sociálních pedagogů (ASOCP), která si klade za cíl nepříznivou situaci ohledně profese sociálního pedagoga ve škole změnit k lepšímu. Cílem je sociálního pedagoga jako profesi zařadit do katalogu prací a do zákona o pedagogických pracovnících. 

**Cílová skupina sociálního pedagoga** jsou žáci docházející do školy, jejich rodiče i samotní pedagogové (učitelé, asistenti pedagoga). Ve vztahu k žákům a rodičům pak může sociální pedagog využívat prvky sociálního poradenství a sociální prevence. Náplň práce sociálního pedagoga je různorodá. Zabývá se například propojením školy a jiných subjektů, jako je obec, policie, OSPOD nebo sociální služby. Může působit jako prostředník (mediátor) mezi školou 
a rodinou, ale i ostatními pedagogy. Svou náplní práce pak může připomínat psychologa nebo sociálního pracovníka, se kterým je u nás nejvíce spojován.



Asistent pedagoga, sociální pedagog

### Různá specifika
Představa většiny lidí o rodičích, jejichž děti jsou v systému náhradní rodinné péče (dále jen NRP), není příliš přívětivá. Můžeme slyšet spoustu naštvaných i hanlivých přízvisek. Objevují se různé domněnky o tom, že všichni pijí, berou drogy, jsou na děti „moc mladí“ a další a další. Nutné je ale říct, že pravda o nich je mnohem složitější a každý jeden příběh je vždycky individuální. Nelze je paušalizovat, a ne vždy se do situace, kdy musí odložit dítě, dostaly samy. Jsou ale samozřejmě situace, které jsou v praxi NRP častější a které jsou méně časté. Určitá specifika se často opakují, nicméně pro získání většího vhledu do problematiky je potřeba více se zaměřit na fakta.
### Dítě z babyboxu
Babybox (dále jen BB), jakási „schránka“, kam mohou matky anonymně a beztrestně odložit své novorozené dítě, jestliže se o něj nemohou či nechtějí postarat z jakýchkoli důvodů. V České republice jsou vedeny bez jakékoli právní úpravy. **Babybox tedy není ani zdravotní, ani sociální zařízení.** Jejich zřizovatelem je Nadační fond pro odložené děti STATIM, který je provozuje už od roku 2005. Do října 2023 bylo odloženo do babyboxů 253 dětí po celé České republice. Tolik dětí zažilo hned na začátku života trauma ve formě odloučení od matky, ale zároveň dostaly druhou šanci žít kvalitní život. Téma babyboxů je ožehavé, jejich historie je dlouhá a názory na ně jsou rozporuplné. Důvodem pro odmítání babyboxů je skutečnost, že matkám mnohdy umožňují rychlé, neuvážené a nezodpovědné jednání, 
kdy jdou práva dítěte a také jeho otce zcela stranou. Na druhou stranu je faktem, že jistě mnoha dětem BB zachránily život.
Přijmout dítě z babyboxu může být těžké v tom smyslu, že šance najít jeho biologickou rodinu je téměř nulová. Z toho plyne velmi těžké hledání identity a odpovědí na otázky „Kdo?“ nebo „Proč?“. Při přijímání dítěte z babyboxu neexistuje víceméně žádný sáhodlouhý spis o dítěti, ale jen pár základní informací, které se týkají času a dni odložení dítěte a aktuálnímu zdravotnímu stavu, přičemž jindy dostupné informace o rodičích (vzhled, zázemí, vzdělání, jejich životní styl…) nejsou dostupné. Dítě ve spise vystupuje beze jména. Je na úřad předáno jako čistý papír, přičemž má za sebou těžký start. Výjimečně dítě doprovází dopis nebo nějaký předmět na památku. Obojí mohou být jako významná pojítka do budoucna pro hledání identity dítěte. Odpovědi na otázku týkající se toho, jací jsou rodiče dětí odložených do babyboxu, se hledají těžko. Jisté ale je, že matka musí projevit určitou vůli k tomu, aby dítě, mnohdy čerstvě narozené v nevhodných domácích nebo i venkovních podmínkách, do schránky donesla. Babybox není na každém kroku, na rozdíl od dalších míst, kam lze dítě potenciálně „jen tak“ odložit a kde mu hrozí smrt. Matka musí projevit minimálně zájem na tom, že chce dát dítěti další šanci žít s někým, kdo má prostředky a podmínky se o její dítě postarat. Práce s neznámou identitou, která k tematice babyboxů neoddělitelně patří, je jedna z nejtěžších oblastí náhradní rodinné péče vůbec. Nikdo dopředu nedokáže odhadnout, jak dítě přijme svou ranou minulost a může se stát, že i přes láskyplný a terapeutický přístup se tato rána do duše dítěte nezahojí nikdy. Biologický původ neboli identita je důležitou složkou osobnosti a její vývoj ovlivňuje chování člověka. Identita osoby je kombinací biologických i psychických, vrozených i získaných individuálních i specifických vlastností a schopností vnímat sám sebe. Je to skupina dědičných charakteristik, které nelze příliš ovlivnit vlastní vůlí. V případech dětí odložených do babyboxu nevíme nic o jejich rodičích, není známa jejich rodinná anamnéza. To může znamenat problémy, které se mohou týkat např. dědičných chorob. Pro zdravý vývoj dítěte z babyboxu je nejdůležitější, aby dostalo možnost být co nejdříve osvojeno a byly naplňovány jeho základní psychosociální potřeby. V pozdějším věku klást důraz na vytváření pocitu, že někam patří, kým je a kdo jsou jeho blízcí. Rizikům, která souvisí s dalším vývojem dítěte se dá předejít právě dobrou informovaností a emocionálně naplněným vztahem. U dětí z babyboxu je daleko složitější zprostředkování náhradní rodinné péče. Přestože mnoho žadatelů o náhradní rodinnou péči sděluje, že rádi přijmou dítě z BB, zároveň jedním dechem dodávají, že například neakceptují dědičná psychiatrická onemocnění v rodině, nebo by preferovali dítě majoritního etnika. Je logické, že u dítěte z babyboxu musí žadatel počítat se všemi variantami, a k tomu je také u zprostředkování náhradní rodinné péče přihlíženo. Celé téma babyboxů je velmi diskutované.  Z právního hlediska se často hovoří o čl. 7 a 8 Úmluvy o právech dítěte, kde je stanoveno, že každé dítě má právo být ihned po narození zaregistrováno, má právo na jméno, státní příslušnost, zachování své totožnosti a zejména má právo znát své biologické rodiče. Z tohoto pohledu jsou práva dětí, která byla odložena do babyboxů skutečně v určitém smyslu porušována nebo omezována. Dítě získává statut nalezence, kterým je dítě mladší 3 let, které bylo nalezeno kdekoli na území České republiky. Jako občan České republiky nabývá občanství dnem nalezení. Jméno a datum narození potom určuje soud a určuje mu také poručníka. O vlastním osvojení dítěte z babyboxu také rozhoduje soud.
### Dítě z utajeného porodu 
Na území České republiky rodí v režimu utajeného porodu jen velmi malý zlomek žen, zákon tuto volbu umožňuje od roku 2004. Většina žen o možnosti rodit utajeně ani neví. Základní informací je, že žena má právo o utajený porod požádat v jakékoli porodnici, kde před svědky (lékařský personál) podepíše žádost o porod v utajeném režimu. Tato žádost je po porodu pečlivě uschována ve zdravotní dokumentaci, ale není vůbec žádným způsobem uvedena totožnost matky, to znamená, že tam nelze najít její jméno, příjmení a rodné číslo. Informace  o její totožnosti jsou pečlivě zapečetěny a o jejich odtajnění smí rozhodnout až soud. Utajený porod ale nemůže využít každá žena. Netýká se vdaných žen a těch žen, které se rozvedly před méně než tři sta dny. Dominantně jsou podle statistik porodnic ženy, které rodí utajeně, zejména ty, které nestihly termín interrupce nebo se rozhodli tuto možnost nezvolit. Důvodů pro porod v utajeném režimu ale může být celá řada, např. žena cizinka, která nemá na našem území žádnou vazbu, rodinu, neumí jazyk, nemá práci, nemá stabilní zázemí. Nebo to může být žena v ohrožení, žena původem cizinka, která má trvalý pobyt na území ČR, žena znásilněná, žena týraná. Nebo je také možné, že žena těhotenství tají a nechce, aby se o narození dítěte někdo dozvěděl. 
Rozdíl od běžného porodu je právě v utajení osobních údajů rodičky, což minimálně pro její narozené dítě může mít velký význam. V případě utajeného porodu se totiž do knihy narození na matrice ani do porodní knihy v nemocnici nezapisují údaje ani o otci, a ani o matce dítěte. Do hlášení o narození dítěte se vepíše informace o tom, že šlo o utajený porod, a následně jsou tyto informace předány na matriku. Práce s identitou dítěte může být v tomto případě snazší než u dítěte z babyboxu. V případě utajení informací může nezletilý ve věku od 12 let požádat soud o odtajnění informací o matce. 
### Dítě rodičů s drogovou závislostí
Součástí běžné praxe celého procesu zprostředkování je i umísťování dětí narozených drogově závislým matkám. Ve většině případů se jedná o dlouhodobé užívání, kdy matka není schopna zajistit pro dítě adekvátní prostředí a podmínky, není schopna vůbec řešit svou situaci. V případě takové závislosti je mnohdy jediným zájmem matky sehnat drogu, případně peníze na ni. Matky uživatelky často žijí v nevhodných podmínkách, bez jakékoli pomoci okolí nebo širší rodiny, setkávají se výhradně s dalšími uživateli drog. Jsou součástí této komunity a nejsou schopné se z toho vymanit. V problematice drogové závislosti se mluví téměř výlučně o matkách. Otcové nebývají často v rodných listech dětí, nejeví o ně žádný zájem nebo někdy ani neví, že mají potomka. Někdy bývají motivátorem pro matku k léčbě a v péči o dítě, jejich slovo je pro ně důležité, většinou vlastně rozhodující. Dlouhodobě závislé ženy nejsou schopny své užívání drog ukončit, a to ani v případě, že otěhotněly. Ruku v ruce s životním stylem závislých žen jde také fakt, že často během těhotenství nenavštěvují žádné lékaře a nejsou tak vedeny v žádné prenatální ambulanci, neprojdou žádnými vyšetřeními ani screeningy. Existuje ale i procento žen, které během těhotenství vyhledají odbornou pomoc (K centra, denní stacionáře, terapeutická komunita Karlov, orgány sociálně právní ochrany dětí apod.) – zejména matky, které již dítě na svět během užívání drog přivedly a souhlasily s jeho umístěním do NRP. Obecně je jasné, že dlouhodobé užívání jakékoli návykové látky může být pro vývoj dítěte škodlivé nebo ohrožující. Vzhledem k mnoha druhům různých výzkumů a statistik bylo zjištěno, že prognóza dětí drogově závislých rodičů je lepší než dětí alkoholiků. Přesto je ale jasné, že i užívání drog v těhotenství s sebou nese určitá zdravotní rizika do budoucna. Hned po narození dítěte, jehož matka užívala drogy v těhotenství, může dítě trpět abstinenčním syndromem. Tento stav se projeví pár hodin po porodu a jeho odeznívání může trvat i několik týdnů. Projevy jsou zcela individuální, záleží na několika faktorech – jaké drogy matka užívala, v jaké intenzitě a jak dlouho před porodem. U stimulačních drog (pervitin, kokain, crack, extáze) je vymizení abstinenčních příznaků poměrné rychlé. Naproti tomu u heroinu vznikají s delším odstupem času po narození a jejich odeznění trvá déle. Dalším rizikem je přenos žloutenky z matky na dítě, proto jsou děti uživatelek drog byly v prvním roce života sledovány pro vyloučení nebo potvrzení této nákazy. Dosavadní výzkumy ukazují na fakt, že děti drogově závislých matek se často rodí v dřívějších týdnech gravidity a mají častější potíže s adaptací po porodu. Také bývají hyperaktivní, živější, neklidné, mají problémy se soustředit. V pozdějším věku se u nich objevují poruchy chování apod. Závažnější potíže, které by souvisely s užíváním drog v těhotenství nebyly prokázány. Velmi zásadní vliv na další vývoj dítěte může mít právě prostředí, ve kterém dítě po narození další roky vyrůstá. 
### Dítě rodičů s alkoholovou závislostí
Alkohol je nejrozšířenější společensky tolerovanou drogou. V České republice je pití alkoholu rozšířené a patří k častým a běžným způsobům trávení volného času. Většina dospělých pije alkohol přiměřeným způsobem, pití alkoholu jim slouží pro pobavení nebo jako doplnění společenské události nebo jiné příjemné činnosti. Bohužel je ale v České republice také značné procento lidí, které alkohol nadužívá a postupem času se z něj stane závislost. Spotřeba alkoholu a důsledky s tím spojené jsou na prvních místech v Evropě. Děti narozené alkoholikům mohou, ale také nemusí vykazovat určité znaky, které lze společně označit jako fetální alkoholový syndrom (dále jen FAS). V současné době již zařazen 
do Mezinárodní klasifikace nemocí, je to syndrom vzniklý konzumací alkoholu (přesněji látky etylalkoholu) v průběhu těhotenství. Alkohol obecně nepříznivě ovlivňuje vývoj plodu v těhotenství. Většina případů vzniká u matek, které užívají alkohol ve velkém a zcela nepřiměřeném množství, nicméně neblaze na vývoj plodu působí i běžné užívání alkoholu matkou v těhotenství. Dnes již není stanovena žádná přesná míra, kolik alkoholu může matka vypít v těhotenství, aby nedošlo k ohrožení nebo ovlivnění vývoje plodu. FAS se projevuje celou řadou specifik, z nichž nejvýraznější je porucha růstu dítěte, která se projevuje už v těhotenství, ale i po narození, děti celkově růstově neprospívají, objevuje se snížené svalové napětí. FAS lze ale rozpoznat typickými změnami v obličeji dítěte. Oči jsou úzké, horní víčko překrývá vnitřní koutek oka. Nos je krátký a přizvedlý, jeho kořen je plochý. Ústa jsou tenká a uvnitř pusy je nezvykle vysoké horní patro. Uši jsou nízko posazené, rotované dozadu a boltce nejsou plastické. K tomu mají děti různé stupně mikrocefalie, kdy se jim předčasně ukončil růst mozku a celé hlavy. Přidruženo je také poškození centrální nervové soustavy, které se projevuje různými stupni mentální retardace, poruchami chování a vnímání. Zdaleka ne v každém případě se rodí děti s FAS. Děti alkoholiků mohou vykazovat jen některé poruchy, např. jen poruchy chování nebo mentální retardaci, mohou mít fyzické odchylky od běžného vývoje, jako jsou srdeční vady, sluchové nebo zrakové potíže, různé kloubní anomálie apod. Můžou se projevit i psychiatrické diagnózy, jako je např. obsedantně kompulzivní porucha apod. Pro tyto děti je zásadní intenzivní kontaktní péče. Miminka potřebují zklidňovat chováním nebo hlazením, příjemně se také cítí v poloze, jakou znají z dělohy, tedy s pokrčenými nožičkami a ručičkami. Vhodné je pevné balení do zavinovačky. Děti také zpravidla potřebují ticho, tmavé prostředí, stabilní teplotu a co nejméně jiných rušivých podnětů.



Každý příběh je individuální

## Jednotlivé typy příspěvků
### Příspěvek na úhradu potřeb dítěte
Pěstouni ani poručníci nemají vůči svěřenému dítěti vyživovací povinnost, ale mají právo spravovat příspěvek na úhradu potřeb dítěte v pěstounské péči. Dá se říct, že „nahrazuje“ dítěti výživné od rodičů a slouží k uspokojení běžných měsíčních nákladů dítěte. Jeho výše je závislá na věku přijatého dítěte a jeho zdravotním stavu. Nárok na příspěvek na úhradu potřeb dítěte má nezletilé nezaopatřené dítě svěřené do pěstounské péče. Nárok je zachován i po dosažení zletilosti dítěte, nejdéle však do dvacátého šestého roku jeho věku, jde-li o nezaopatřené dítě podle zákona upravujícího státní sociální podporu, které trvale žije a společně uhrazuje náklady na své potřeby s osobou, která byla do dosažení jeho zletilosti osobou pečující. Výše příspěvku na úhradu potřeb závisí na jeho věku a zdravotním stavu.

Výše příspěvku na úhradu potřeb dítěte činí za kalendářní měsíc:
- 6 290 Kč pro dítě ve věku do 6 let
- 7 750 Kč pro dítě ve věku od 6 do 12 let
- 8 870 Kč pro dítě ve věku od 12 do 18 let
- 9 220 Kč pro dítě ve věku od 18 do 26 let
Příspěvek se potom dále zvyšuje v závislosti na zdravotním stavu dítěte. Posuzuje se jeho stupeň závislosti na pečující osobě. 
### Odměna pěstouna
Pěstoun má za svou práci právo na odměnu pěstouna. Její výši ovlivňuje počet dětí v péči, jejich zdravotní stav a také to, jestli jde o osobu pečující, čímž rozumíme dlouhodobého pěstouna nebo jestli jde o osobou v evidenci čili pěstouna na přechodnou dobu. Pokud jsou pěstouni oba manželé, pak náleží odměna pěstouna pouze jednomu z nich. Pokud jsou pěstouny oba manželé, náleží odměna pěstouna pouze jednomu z nich. Odměna pěstouna se považuje za příjem ze závislé činnosti, to znamená, že podléhá dani z příjmů a odvodům na sociální a zdravotní pojištění. 
### Příspěvek při převzetí dítěte
Pěstoun, který převzal dítě do pěstounské péče, má nárok na příspěvek při převzetí dítěte. Jeho výše závisí na věku dítěte v době přijetí do péče. Jedná se o jednorázovou dávku, která slouží k pokrytí prvních výdajů souvisejících s péčí o konkrétní dítě. 

Výše příspěvku při převzetí dítěte činí, jde-li o dítě ve věku:
- do 6 let, 10 800 Kč
- od 6 let do 12 let, 12 150 Kč
- od 12 let do 18 let, 13 500 Kč
### Příspěvek při pěstounské péči
Příspěvek při pěstounské péči náleží pěstounům, kteří nebyli zprostředkování krajským úřadem. Výše se odvíjí od výše životního minima v souběhu s počtem svěřených dětí, jejich zdravotním stavem a příbuzenském poměru k pěstounovi. Na rozdíl od předchozí dávky nepodléhá dani z příjmů ani odvodům na zdravotní a sociální pojištění. 
Příspěvek na zakoupení motorového vozidla
Pěstoun, který má v pěstounské péči nejméně 3 děti, má nárok na příspěvek na zakoupení osobního motorového vozidla. Výše příspěvku na zakoupení motorového vozidla činí 70 % pořizovací ceny motorového vozidla nebo prokázaných výdajů na opravy, nejvýše však 100 000 Kč. Součástí této dávky ale je podmínka, že pečující osoba nesmí vozidlo využívat pro svou výdělečnou činnost. Navíc nesmí jeho výše přesáhnout částku 200 000 Kč za období posledních deseti let.
### Zaopatřovací příspěvek
Zaopatřovací příspěvek je opakující se dávka a je určena pro dospělého (nejvýše do jeho 26 let), který dovršil zletilosti, ale zůstává i nadále nezaopatřený (typicky např. studuje). Podmínkou vyplácení dávky je trvání náhradní rodinné péče a spolupráce s kurátorem orgánu sociálně právní ochrany dítěte. Výše příspěvku je 17 250 Kč za měsíc. 
Naproti tomu jednorázový zaopatřovací příspěvek je dávka pro dospělého, který odchází z náhradní rodinné péče po dosažení zletilosti. Jednorázová dávka je 28 750 Kč. 


Dávky pěstounské péče

logo-simple.svg

Čtení pro všechny, kteří se zajímají o témata náhradní rodinné péče, pěstounství a výchovy dětí. 

Zajímavé články a rozhovory