Rozhovor s vládní zmocněnkyní pro lidská práva Klárou Laurenčíkovou

Před jmenováním do funkce vládní zmocněnkyně působila jako předsedkyně Výboru pro práva dítěte, členka Rady vlády pro lidská práva a členka Výboru pro prevenci domácího násilí a násilí na ženách při Radě vlády pro rovnost žen a mužů. Založila a vedla Českou odbornou společnost pro inkluzivní vzdělávání. Působila také jako gestorka agendy dětského duševního zdraví v oddělení reformy systému péče o duševní zdraví na Ministerstvu zdravotnictví ČR. Je držitelkou ocenění Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové za prosazování kvality a otevřenosti vzdělávacích systémů a aktivity v oblasti transformace systému péče o ohrožené děti. Psychiatrickou společností České lékařské společnosti byla oceněna medailí za podporu změn v systému péče o dětské duševní zdraví. V minulosti spolupracovala s Úřadem veřejného ochránce práv a byla členkou poradního orgánu Expert Group on Social Investment for Growth and Cohesion of EU v Evropské komisi.

Od ledna roku 2023 rovněž zastává funkci náměstkyně ministra pro evropské záležitosti. Z této pozice podporuje vládu v otázkách adaptace a integrace příchozích prchajících před Ruskou agresí na Ukrajině.

Byla jste velmi iniciativní v aktivitách směřujících ke zrušení dětských domovů pro děti do tří let. Můžete čtenářům stručně vysvětlit, proč se podle Vás v dětských domovech nejedná o vhodnou formu péče?

Protože každé malé dítě potřebuje především pochovat, dostávat pozornost pouze pro sebe, být bezvýhradně přijímáno. Jak prokázalo mnoho studií, malé děti vnímají pozornost fyzicky – doteky, objetím, očním kontaktem, mimikou. Jedině pokud takové spojení funguje, může se mozek dítěte, stejně jako jeho psychické nastavení vyvíjet správně. Děti, které na takový kontakt marně čekají, jsou vystaveny stresu a traumatu z opakovaného odmítnutí, což může mít následky pro celý jejich další život. Není to přitom kritika personálu ústavů, který odvádí svou práci bezpochyby dobře, ale při směnném provozu a počtu „přidělených“ dětí individuální péči prostě zajistit nelze. Jako každá vyspělá společnost jsme povinni postarat se dobře o nejzranitelnější skupiny, mezi které malé děti bez rodičovské péče bezpochyby patří.

Proč se stále nedaří mít v České republice dostatek pěstounů? A to přesto, že se vede mnohaletá debata o významu pěstounské péče, dělají se kampaně a různé osvětové akce.

Myslím si, že to stále souvisí s určitými obavami z náročnosti péče a také s tím, že pěstounství je především posláním a vyžaduje plné přesvědčení a odhodlání pomáhat. Mnohdy nejde jen o potřeby dítěte, které mohou být odlišené od toho, na co jsme zvyklí třeba od vlastních dětí, ale také o práci, kterou znamená budování vztahu, mírnění traumat, která si dítě sebou nese, kontakt s rodinou dítěte, kontakt s institucemi. Všechny tyto starosti je ale možné řešit s doprovázející organizací, v rámci podpůrných pěstounských skupin, s mnoha kvalitními odborníky. Zájemci o pěstounství by si měli zjistit maximum informací, mít možnost mluvit se zkušenými pěstouny, mít s kým otevřeně sdílet své obavy a také být doprovázeni po celou dobu procesu náhradní péče (i předtím, než jsou vybráni pro konkrétní dítě). Ten, kdo nabízí svou péči a otevřenou náruč by se neměl cítit jako „vyšetřovaná“ osoba a neměl by čekat dlouhé měsíce na to, až bude zařazen do příprav na pěstounskou péči nebo konzultaci s psychologem. Na kampaně musí navazovat intenzivní práce se zájemci a jejich nepřetržitá podpora, musíme je „opečovat“, aby mohli oni následně pečovat o potřebné děti.

**Jak by podle Vás měl vypadat ideální pěstoun? ** Ideální pěstoun by měl mít především otevřené srdce a velkou vůli pomáhat, protože pěstounská péče je především o pomoci dítěti v nouzi. Pěstoun nemusí mít akademické tituly v oboru péče, ale je dobré, když má nějakou zkušenost s dětmi a také zná základní informace týkající se vztahové vazby, traumatu, potřeb dětí – může tak být připraven na nové situace - třeba na to, že dítě se zatím prostě nechce pomazlit. Pěstoun by na péči nikdy neměl být sám, měl by mít oporu ve své rodině, okolí nebo v doprovázející organizaci. Pěstoun by si také měl být dobře vědom své role a měl by vnímat význam své pomoci pro dítě, i když to dítě v tu chvíli zrovna příliš neocení (jednou určitě ano!).

V terénu nás trápí nedostatek prestiže jak výkonu pěstounské péče, tak výkonu práce sociálního pracovníka. Jak si toto vysvětlujete?

Protože bezvýhradně pomáhat je u nás stále ještě trochu podezřelé. Bohužel, někdy přetrvává dědictví minulých dob, že se o potřebné postará stát. Samozřejmě ano, ale mělo by to být vždy až posledním řešením tam, kde nestačí pomoc rodiny a komunity. Měli bychom v tomto být daleko otevřenější, umět pomoc nabízet, a především ocenit ty, kdo ji nabízejí. Jak pěstouni, tak sociální pracovníci tak trochu zasahují do života jiným rodinám, aby jim pomohli pomoct dětem. Někdy je jistě obtížné takovou pomoc přijmout, natož ocenit. Ještě důležitější je ale nevzdávat to a pomáhat.