Rozhovory

BKN_2.JPG

V neziskovém sektoru a filantropii se pohybuje přes 10 let a je to pro ni dle jejích slov naplňující cesta. Snaží se využívat své zkušenosti z oblasti komunikace, marketingu i sémiotiky pro podporu věcí, kterým věří. V minulosti se zabývala např. rozvojem společenské odpovědností firem, dobrovolnictvím (Dobrovolnik.cz), sledováním dopadu v neziskovém sektoru díky iniciativě [Impact Academy](https://impactacademy.cz/o-nas/) anebo způsoby, jak je možné dosahovat systémových změn v naší společnosti ve spolupráci s mezinárodní organizací Ashoka. Na Univerzitě Karlově se podílela na soutěži Map the System, která podporuje systémové myšlení u studentů. Od roku 2022 pracuje jako ředitelka Sociálního nadačního fondu hlavního města Prahy, který pěstounům nabízí finanční podporu. 

### Co Vás přivedlo do Sociálního nadačního fondu hl. m. Prahy? Jaká byla Vaše očekávání a jaké je srovnání s realitou?

O tom, že vzniká Sociální nadační fond hl. m. Prahy jsem se dozvěděla asi po deseti letech, které jsem strávila v neziskovém sektoru, kde jsem se na různých pozicích zabývala třeba společenskou odpovědností firem, propojováním neziskového a byznysového světa. A také teorií i praxí systémové změny. Při práci s řadou neziskových organizací, firem, nadací i zástupců veřejné správy jsme často naráželi na chybějící spojení a porozumění, sdílení informací i hodnot mezi různými aktéry. A každý z nás žije v nějaké obci (ať už velké či malé), která pro něj může fungovat jako bezpečné místo, které mu může poskytnout podporu v tíživé situaci (třeba v případě, kdy dostupná pomoc od státu neexistuje nebo nepřichází v ten pravý čas). A spojení města a filantropie bylo něco, co mi v Praze chybělo a co se objevilo právě v podobě sociálního nadačního fondu. 
V Sociálním nadačním fondu hl. m. Prahy, kde jsem od roku 2022 mě baví, že můžeme hledat cesty, jak pomoci lidem ve velkém městě a zároveň upozorňovat na to, co by mohlo pomoci některé překážky odbourávat. Máme skvělý tým a správní radu. Je pro mě důležité, abychom byli dobrým partnerem pro další součásti ekosystému města (městské části, odbory magistrátu, příspěvkové organizace města, síť sociálních služeb a další) a také, abychom měli možnost data a zkušenosti, která získáme z realizace našich programů i z evaluace, mohli posouvat dále tak, aby některá bílá místa byla do budoucna zaplněná a v Praze měl každý bez rozdílu možnost “žít blaze”. Zároveň je pro mě důležitým tématem vytváření co nejlepších podmínek pro motivované pracovníky ve veřejné správě i v sociálních službách. Potkávám se se spoustou lidí, kteří svoji práci vnímají jako poslání a někdy vyhoří proto, že musí překračovat příliš mnoho překážek.
Tento rok chceme rozšiřovat komunitu příznivců Sociálního nadačního fondu hl. m. Prahy. Chceme, aby byl prostorem pro zapojení lidí, kterým se v Praze žije dobře a rádi by dali něco zpátky, třeba formou dárcovských fondů na podporu témat, na kterých jim záleží.

### Kolika lidem již Sociální nadační fond hl. m. Prahy pomohl?

Od spuštění našich nadačních programů v srpnu 2022 jsme podpořili více než 600 individuálních žádostí ve všech našich programech. V Programu podpory pěstounské péče jich bylo více než 180 v celkovém objemu více než 1 200 000 korun. V Programu podpory bydlení více než 220 pražských rodin a jednotlivců získalo či neztratilo střechu nad hlavou, díky Programu podpory nezávislého života lidí se zdravotním znevýhodněním může mít více než 200 lidí se zdravotním znevýhodněním i pečujících podporu od odborníků a díky Programu podpory při řešení tíživé životní situace může 19 poskytovatelů sociálních služeb a městských částí pro své klienty čerpat flexibilní rozpočet na úhradu nezbytných potřeb.


### Jak může Sociální nadační fond hl. m. Prahy pomoci pěstounům? Kam se mohou obrátit a s čím vším jim můžete pomoci? 

Aktuální kampaň má hezké motto: “Láska se nedělí, lásky se násobí.” Pěstounům se však často znásobí i potřeba financí na zajištění potřeb dětí, o které pečují. A proto Praha prostřednictvím svého sociálního nadačního fondu nabízí finanční podporu těm pěstounským rodinám, kteří to potřebují a ze svých vlastních zdrojů ani z těch dostupných ze systému nejsou schopni uhradit všechny náklady spojené s péčí o děti nebo o sebe.

V Programu podpory pěstounské péče můžeme přispět pěstounům až 50 000 korun ročně. Například na volnočasové aktivity doučování či psychologickou pomoc pro děti v pěstounské péči nebo na specifické vzdělávání, odbornou oporu pro sebe. Proto, aby pěstounské rodiny byly spokojené rodiny.

Program je určen pěstounům (zprostředkovaným i zprostředkovaným), dětem v pěstounské péči či členům biologické rodiny pěstouna. Oprávněnými žadateli jsou pěstouni nebo poručníci, kteří osobně pečují o dítě/děti a jsou považováni za osoby pečující dle § 2a písm. c) zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí. Pěstouni na přechodnou dobu jsou oprávněnými žadateli i v období, kdy o žádné dítě momentálně nepečují, ale jsou připraveni k jeho přijetí. Podmínkou je trvalé nebo faktické bydliště osoby pečující v Praze.

Žádosti přijímáme on-line a snažíme se, aby byl program otevřen vždy cca 9 měsíců v roce. Některé příspěvky jsou sezónní, hlavně na volnočasové aktivity, dětské tábory apod., a proto volíme pravidelné pauzy v příjmu žádosti do programu vždy na dobu, kdy běžně nechodí velké množství žádostí.

Veškeré informace o programu je možné najít na našich webových stránkách: [www.socialninadacnifond.praha.eu/program/podpora-pestounske-pece](https://www.socialninadacnifond.praha.eu/program/podpora-pestounske-pece) včetně všech vzorů příloh i odkazu na podání žádosti.

Máme také dvakrát týdně konzultační hodiny, v nichž pěstounům koordinátorka programu Dagmar Klárová ráda poradí a zodpoví otázky. Dotazy mohou také psát na [podpora@socialninadacnifond.praha.eu](mailto:podpora@socialninadacnifond.praha.eu).

Pokud by se pěstounské rodiny dostali do potíží s bydlením nebo měl některý z členů rodiny zdravotní znevýhodnění, mohou si zjistit jako ostatní Pražanky a Pražané možnosti podpory, které nabízíme v dalších nadačních programech: 

[www.socialninadacnifond.praha.eu/programy-podpory](https://www.socialninadacnifond.praha.eu/programy-podpory) 

### Co se Vám vybaví, když se řekne pěstounství?

Když se řekne pěstounství, tak se mi kromě těch pěstounů, pěstounek a dětí z masa a kostí, s nimiž jsem měla možnost se díky své práci setkat, vybaví hlavně to, že láska nezná hranic a tam, kde se jí dostává, tak dokáže neskutečné věci. Také se mi vybaví, jak může být to, čemu a komu říkáme “rodina” velmi rozmanité. Že se prostě do prostředí, kde je nám dobře a kde se můžeme rozvíjet jako lidé, cítit podporu a blízkost můžeme dostat různým způsobem a mohou ho vytváří různí lidé. Někdo se do takového prostředí už narodí, a to je zázrak. Někdo se do takového prostředí nenarodí, postrádá ho, nenachází ho, když potřebuje a v mnoha případech ho nenajde po celý život. A někdo se do takového prostředí nenarodí nebo o něj z různých důvodů přijde a najde ho co nejdříve po ztrátě a může cítit lásku, přijetí a zájem, a to je třeba PĚSTOUNSTVÍ. 

Vybaví se mi také ale naše žadatelky a žadatelé, babičky, dědové, tety, kterým kvůli různým událostem v rodině najednou k péči o nemocného partnera a vlastní děti přibyla péče o dítě, a kteří pečují s rodinnými tragédiemi na pozadí a při svádění boje s ubývajícími silami každý den. 

Ještě se mi vybaví setkání s pěstounkou na přechodnou dobu, která se stará již o desáté miminko, sama již v častém věku prarodičů, se svými dospělými dětmi a v náručí s miminkem, které se narodilo matce, která byla závislá na návykových látkách. Proto v noci i přes den trpí třesy a je velmi neklidné. Představa probdělých nocí a utěšování, poskytování bezpečí, které zřejmě v břiše matky necítilo, a výdej energie a sil na hranici fyzických možností…a přesto odhodlání do toho nadále plnit poslání a být tu pro děti, kterým tato zkušenost navždy změní život.

Vybaví se mi ještě obrovská otevřenost, laskavost a víra, že dát někomu lásku, ať už na půl roku, na deset let nebo na celý život má smysl a že je to něco, co nás dělá lidmi.




Rozhovor s ředitelkou Sociálního nadačního fondu hlavního města Prahy Barborou Komberec Novosadovou

Náhradka výstava Piazzetta a Barča_web-3.jpg

**O čem je kniha Náhradka?**

Náhradka se snaží ze všech možných stran a na základě příběhů skutečných rodin přiblížit téma náhradní rodinné péče. V knize jsou příběhy pěstounských a adoptivních rodin a také dětí, které vyrostly v ústavní péči. Zároveň jsou zde i odborníci, kteří zasazují téma náhradního rodičovství do kontextu - například jak negativně vás ovlivní, když vyrůstáte v ústavní péči bez někoho blízkého, což je známé jako teorie attachmentu (citové vazby). 

V knize řeším i to, jak zásadní pro děti je, aby měly šanci poznat své biologické rodiče, a taky tam vysvětluji, že bychom nepotřebovali tolik náhradních rodičů, pokud by český stát začal víc pomáhat biologickým rodinám, když se dostanou například do existenčních problémů. 

**Co se vás nejvíce dotýkalo, když jste sbírala příběhy do knihy?**

Když se začnete bavit s náhradními rodiči, vyprávějí vám příběhy, které se v některých momentech opakují, nebo se podobají: vzali si z ústavu dítě, které se bálo chodit bosé v trávě - protože nikdy bosé v trávě neběhalo. Vzali si miminko, která nebylo zvyklé usínat v náručí - protože to nikdy nezažilo. Usínalo tak, že hýbalo hlavičkou sem a tam a tím pohybem samo sebe uspalo. Brali si děti, které neplakaly - protože v kojeneckém ústavu zjistily, že je to k ničemu a i když pláčou, nikdo k nim nepřijde. 

Knihou jsem chtěla přiblížit, jak se cítí děti, které přijdou o možnost vyrůstat se svými biologickými rodiči. Také jsem ale chtěla reálně vykreslit, jak náročné náhradní rodičovství je, ale i to, že je to něco, čeho bychom si my jako společnost měli cenit - cenit si toho, že tu máme náhradní rodiče, kteří se rozhodnout starat o cizí děti. 

**Proč jste se rozhodla věnovat zrovna tomuto tématu?**

Před necelými třemi lety lety jsem pořádala na Malostranském náměstí v Praze happeningy na podporu zrušení kojeneckých ústavů pro děti do tří let. Česko je jednou z posledních zemí v EU, kde ústavy pro tak malé děti máme. Vznikla z toho iniciativa Vyrůstat doma. Poslanci nakonec to léto kojenecké ústavy skutečně zrušili (fungovat přestanou k 1.1.2025), což ale není jen naše zásluha. Lidí, kteří za to samé posledních patnáct let bojovali, je v Česku celá řada, včetně současné vládní zmocněnkyně pro lidská práva Kláry Šimáčkové Laurenčíkové. Ta mi mimochodem napsala do knihy předmluvu. 

Téma ústavní a náhradní péče mě vždycky hodně zajímalo, často jsem o tom psala články, ale na tom náměstí mi tehdy došlo, jak silný a smysluplný pocit to je, když bojujete za lepší život pro někoho, kdo na tom náměstí nemůže sám stát. A kniha je jakýmsi pokračováním toho, o co jsme se na Malostranském náměstí snažili. Chtěla bych, aby si ji četli ti, kteří o náhradním rodičovství uvažují, ale zároveň jsem se ji snažila napsat tak, aby po ní mohl sáhnout vlastně kdokoli - kdokoliv, koho toto téma zajímá nebo se o něm chce něco dozvědět. Skrze knihu a příběhy v ní můžete nahlédnout do života rodin, které podle mne daly to nejvíc co mohly - sebe a svůj domov někomu, kdo neměl ve svém životě takové štěstí jako většina z nás.

**Jaké téma byste ze všech těch, které v knize máte, vyzdvihla jako pro vás důležité?**

Jedna kapitola je o ženě, která se stala pěstounkou před třicet lety. Tehdy se shodou náhod seznámila v nemocnici s holčičkou, které byl rok a půl a byla na vozíku, měla rozštěp páteře. Prognóza nebyla dobrá. Rodina Lidky Boháčové si ale malou Evičku zamilovala a vzali si ji domů. Dívka v osmi letech zemřela. Ptala jsem se Lidky, jestli toho někdy z manželem nezalitovali, jestli si na svoje bedra prostě nakonec nevzali víc, než šlo unést. Ona mi na to řekla, že ne, že by do toho šli znovu. Eva do svého roku a půl žila v kojeneckém ústavu a kdyby si ji rodina Boháčova nevzala, s největší pravděpodobností by žila v ústavu až do své smrti. Oni jí ale dali to, co chce každý z nás - žít doma. Evička prožila svůj život s někým, kdo ji měl rád, byla v rodině, měla svůj domov. Podle mne je potřeba začít nahlas mluvit o tom, že máme hledat náhradní rodiče i pro tyto děti. A stát jim má k tomu zajistit adekvátní podmínky.

**Kmotry knihy jsou zpěvák David Koller a herečka Jana Plodková. Proč právě oni?**

David Koller je můj soused z Malé Strany, kde žiju. Chodil nás i se svojí ženou a malým synem podporovat na happeningy, a tak jsem ho pak oslovila, aby se stal kmotrem knihy. Zajímavé bylo, že jsem se až těsně před křtem dozvěděla, že ho s tímto tématem pojí i osobní zážitek. Jeho maminka vychovávala pět dětí, žili tehdy v pavlačovém domě v Karlíně, kde se každý večer ozýval pláč a křik. Maminka Davida Kollera zjistila, že tam nějaký soused bije svoje malé dítě i svoji ženu. Nakonec to dopadlo tak, že si chlapce vzali k sobě a žil s nimi několik let - odešel, až když byl na střední škole.

Jana Plodková nás zase podpořila, když jsme na knihu společně s fotografkou Janou Plavec, která mi do knihy rodiny fotila, dělaly crowdfundingovou kampaň na portále Hithit. Jana Plodková nám tehdy, aby nás podpořila, načetla krátký úryvek z knihy. K mé radosti pak kývla i na to, aby se stala kmotrou.

Odkazy:
- [https://vyrustatdoma.cz/](https://vyrustatdoma.cz/)
- [https://www.albatrosmedia.cz/tituly/83162766/nahradka/](https://www.albatrosmedia.cz/tituly/83162766/nahradka/)



Rozhovor s autorkou knihy Barborou Postráneckou

foto_KL.jpeg

Před jmenováním do funkce vládní zmocněnkyně působila jako předsedkyně Výboru pro práva dítěte, členka Rady vlády pro lidská práva a členka Výboru pro prevenci domácího násilí a násilí na ženách při Radě vlády pro rovnost žen a mužů. Založila a vedla Českou odbornou společnost pro inkluzivní vzdělávání. Působila také jako gestorka agendy dětského duševního zdraví v oddělení reformy systému péče o duševní zdraví na Ministerstvu zdravotnictví ČR. Je držitelkou ocenění Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové za prosazování kvality a otevřenosti vzdělávacích systémů a aktivity v oblasti transformace systému péče o ohrožené děti. Psychiatrickou společností České lékařské společnosti byla oceněna medailí za podporu změn v systému péče o dětské duševní zdraví. V minulosti spolupracovala s Úřadem veřejného ochránce práv a byla členkou poradního orgánu Expert Group on Social Investment for Growth and Cohesion of EU v Evropské komisi.

Od ledna roku 2023 rovněž zastává funkci náměstkyně ministra pro evropské záležitosti. Z této pozice podporuje vládu v otázkách adaptace a integrace příchozích prchajících před Ruskou agresí na Ukrajině.

**Byla jste velmi iniciativní v aktivitách směřujících ke zrušení dětských domovů pro děti do tří let. Můžete čtenářům stručně vysvětlit, proč se podle Vás v dětských domovech nejedná o vhodnou formu péče?**

Protože každé malé dítě potřebuje především pochovat, dostávat pozornost pouze pro sebe, být bezvýhradně přijímáno. Jak prokázalo mnoho studií, malé děti vnímají pozornost fyzicky – doteky, objetím, očním kontaktem, mimikou. Jedině pokud takové spojení funguje, může se mozek dítěte, stejně jako jeho psychické nastavení vyvíjet správně. Děti, které na takový kontakt marně čekají, jsou vystaveny stresu a traumatu z opakovaného odmítnutí, což může mít následky pro celý jejich další život. Není to přitom kritika personálu ústavů, který odvádí svou práci bezpochyby dobře, ale při směnném provozu a počtu „přidělených“ dětí individuální péči prostě zajistit nelze. Jako každá vyspělá společnost jsme povinni postarat se dobře o nejzranitelnější skupiny, mezi které malé děti bez rodičovské péče bezpochyby patří.

**Proč se stále nedaří mít v České republice dostatek pěstounů? A to přesto, že se vede mnohaletá debata o významu pěstounské péče, dělají se kampaně a různé osvětové akce.**

Myslím si, že to stále souvisí s určitými obavami z náročnosti péče a také s tím, že pěstounství je především posláním a vyžaduje plné přesvědčení a odhodlání pomáhat. Mnohdy nejde jen o potřeby dítěte, které mohou být odlišené od toho, na co jsme zvyklí třeba od vlastních dětí, ale také o práci, kterou znamená budování vztahu, mírnění traumat, která si dítě sebou nese, kontakt s rodinou dítěte, kontakt s institucemi. Všechny tyto starosti je ale možné řešit s doprovázející organizací, v rámci podpůrných pěstounských skupin, s mnoha kvalitními odborníky. Zájemci o pěstounství by si měli zjistit maximum informací, mít možnost mluvit se zkušenými pěstouny, mít s kým otevřeně sdílet své obavy a také být doprovázeni po celou dobu procesu náhradní péče (i předtím, než jsou vybráni pro konkrétní dítě). Ten, kdo nabízí svou péči a otevřenou náruč by se neměl cítit jako „vyšetřovaná“ osoba a neměl by čekat dlouhé měsíce na to, až bude zařazen do příprav na pěstounskou péči nebo konzultaci s psychologem. Na kampaně musí navazovat intenzivní práce se zájemci a jejich nepřetržitá podpora, musíme je „opečovat“, aby mohli oni následně pečovat o potřebné děti. 

**Jak by podle Vás měl vypadat ideální pěstoun?
**
Ideální pěstoun by měl mít především otevřené srdce a velkou vůli pomáhat, protože pěstounská péče je především o pomoci dítěti v nouzi. Pěstoun nemusí mít akademické tituly v oboru péče, ale je dobré, když má nějakou zkušenost s dětmi a také zná základní informace týkající se vztahové vazby, traumatu, potřeb dětí – může tak být připraven na nové situace - třeba na to, že dítě se zatím prostě nechce pomazlit. Pěstoun by na péči nikdy neměl být sám, měl by mít oporu ve své rodině, okolí nebo v doprovázející organizaci. Pěstoun by si také měl být dobře vědom své role a měl by vnímat význam své pomoci pro dítě, i když to dítě v tu chvíli zrovna příliš neocení (jednou určitě ano!).

**V terénu nás trápí nedostatek prestiže jak výkonu pěstounské péče, tak výkonu práce sociálního pracovníka. Jak si toto vysvětlujete?**

Protože bezvýhradně pomáhat je u nás stále ještě trochu podezřelé. Bohužel, někdy přetrvává dědictví minulých dob, že se o potřebné postará stát. Samozřejmě ano, ale mělo by to být vždy až posledním řešením tam, kde nestačí pomoc rodiny a komunity. Měli bychom v tomto být daleko otevřenější, umět pomoc nabízet, a především ocenit ty, kdo ji nabízejí. Jak pěstouni, tak sociální pracovníci tak trochu zasahují do života jiným rodinám, aby jim pomohli pomoct dětem. Někdy je jistě obtížné takovou pomoc přijmout, natož ocenit. Ještě důležitější je ale nevzdávat to a pomáhat.


Rozhovor s vládní zmocněnkyní pro lidská práva Klárou Laurenčíkovou

untitled_202_9329cadf76 1.png

### Pane profesore, jak by podle vás měl vypadat ideální pěstoun?

Měl by to být člověk se srdcem na správném místě a dobrou odolností vůči stresu. To je asi nejdůležitější. Jinak vytvářet jakékoliv ideály nebo normy je vždy poměrně složité. Při výběru pěstounů psychologové používají různé testy a hledají v nich, zda daný žadatel bude dobrým pěstounem. To je z mého pohledu dosti problematické, protože pro tento účel nemáme žádný konkrétní test. To, co je nejdůležitější, je dosavadní život člověka. Protože naše činy jsou nejsilnějším prediktorem toho, jak se budeme chovat v budoucnu. Proto při výběru pěstounů bychom se měli nejvíce zajímat o to, jakým způsobem žijí, jaké mají hodnoty, co je k pěstounství vede. Vytváření nějakého ideálu je také problematické z toho hlediska, že potřebujeme pokud možno co nejširší paletu osobností a rodin. Stejně jako jsou různé děti, které přicházejí do pěstounské péče, tak potřebujeme různé pěstouny.

### Co by se muselo podle vás stát, aby bylo pěstounů dostatek?

Představit pěstounství jako atraktivní poslání, které dává životu opravdový smysl. Nutné je také, aby pěstouni a žadatelé o pěstounství cítili ze strany státu skutečnou podporu. V České republice se hodně hledí na to, aby to pěstoun dělal jaksi z vlastní motivace a moc nehleděl na finanční stránku. To je ovšem obrovská chyba. Na základě mých zkušeností ze světa pěstounská péče funguje skvěle tam, kde jsou pěstouni skutečně dobře ohodnoceni, mají intenzivní odbornou podporu a možnost kvalitního vzdělávání. V České republice je podpora pěstounů hodně na bedrech neziskového sektoru. Což je na jednu stranu skvělé, že máme zapálené odborníky, kteří pomáhají. Na druhou stranu je z mého pohledu nezbytné, aby se stát zapojil podstatně více. Kdyby do pěstounské péče šlo alespoň tolik peněz jako do péče ústavní, hodně věcí by se bezpochyby zlepšilo.

### Ve vašem posledním výzkumu jste se věnoval trestání dětí. Osobně jsem velmi vděčná už za vyvolání té diskuse a zvednutí tak opomíjeného tématu. Jak na sobě může pracovat pěstoun, kterému se výchova podle jeho představ nedaří, nebo dokonce sklouzává k trestání dítěte?

Prostě tak, že na sobě opravdu musí pracovat. Základem je, aby si uvědomoval své slabé a silné stránky. Aby si všímal, jaké situace zvládá a jaké ne.  No a pak se nebál vyhledat odborníka, který mu poradí, jak zvládat náročné situace. Psychologické poradenství a pomoc se velmi často podceňuje, ale dobrý psycholog dovede opravdu dobře nasměrovat a podpořit. Mnohdy stačí pár dobře položených otázek nebo doporučení a to, co bylo do té doby složité, se najednou ukáže jako mnohem snazší.

### Mohl byste shrnout, v čem je pěstounská péče výhodnější a lepší než péče ústavní nebo jiná?

Je to poměrně jednoduché. Poskytuje především to, co děti potřebují nejvíce, a to je exkluzivní vztah s dospělou pečující osobou. Samozřejmě, že je to i celá řada dalších věcí, jako je pocit, byť třeba dočasného domova, větší soukromí, možnost vidět, jak funguje zdravá rodina a domácnost. Prostě pocit reálného života. Tohle ústavní péče nemůže nikdy nahradit. Určité formy v přesně indikovaných případech potřebujeme, to je mimo diskusi. Nicméně, kdykoliv je to možné, měli bychom usilovat o to, aby dítě mělo možnost dostat se do pěstounské péče.



#### prof. PhDr. Radek Ptáček, PhD.
Profesor lékařské psychologie, klinický psycholog, psychoterapeut. Je to autor nebo spoluautor více než 100 původních vědeckých prací, které ve světě dosáhly téměř 1000 citací (v prestižní vědecké databázi Web of Science 300), a dále 15 vědeckých monografií a řady popularizačních článků. Řešitel nebo spoluřešitel celé řady vědeckých i sociálních grantových projektů. Absolvent řady zahraničních stáží. Působí v redakčních radách několika zahraničních odborných časopisů, je zván jako recenzent pro významné vědecké domácí i zahraniční časopisy a grantové agentury. Za svou práci získal několik prestižních ocenění. Působí na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy a University of New York in Prague. Věnuje se též vzdělávání lékařů, soudců a sociálních pracovníků. V roce 2018 se stal prezidentem největšího světového kongresu o ochraně dětí.



Rozhovor s prof. PhDr. Radkem Ptáčkem PhD.

0U2A3344 Nová radnice .jpg

### 1. Proč se Magistrát hlavního města Prahy rozhodl vytvořit zcela nový web pro pěstounskou péči?

Pěstounská péče je nejen pro nás velice důležitá, je ale problémem získat všechny informace k pěstounství na jednom místě. Podobně těžké je pak nalézt detaily k samotnému procesu přijetí zájemců, což může lidi odradit. Některé náležitosti totiž řeší městské části, jiné pak pražský magistrát, a to může být pro případné zájemce matoucí. Právě proto jsme se rozhodli vytvořit komplexní a moderní webové stránky, kde lidé najdou všechno pohromadě. Nedostatek pěstounů je navíc dlouhodobým problémem, vytvoření nového webu je tedy logickým krokem, který se do budoucna rozhodně vyplatí. 

### 2. Jak dále podporuje Magistrát hlavního města Prahy pěstounskou péči?

Velice mě těší, že Praha je v celé republice nejpružnějším krajem v rámci organizace přípravných kurzů. Žadatelé si mohou vybrat organizaci a v zásadě i typ přípravného kurzu, tedy to, co jim sedí nejvíce. Za zmínku stojí také nedávné otevření nového centra pro pěstouny na Výtoni, které nabízí zázemí pro vzdělávání pěstounů, ale také prostory pro komunitní setkávání. Je důležité, aby pěstouni věděli, že v tom nejsou sami a mohou se na nás kdykoli obrátit. Velmi si také cením individuálního přístupu našich zaměstnanců a zaměstnanců městských částí, kteří každému pěstounovi pomáhají ve všech ohledech i nad rámec svých povinností. To jen ukazuje, jak si každého pěstouna vážíme. Navíc pořádáme různé akce přímo pro ně, naposledy jsme takto pozvali všechny pěstouny i s dětmi do Zoo Praha, kde byl pro ně speciálně připraven program.

### 3. Co si od webu slibujete?

V první fázi máme dva cíle. Za prvé dostat pěstounskou péči do povědomí široké veřejnosti. Většina lidí pěstouny vnímá v zásadě jako adoptivní rodiče, což tak ale rozhodně není. Na webu tedy vysvětlujeme, co pěstounská péče obnáší, jaké jsou nároky, kdo všechno se jím může stát nebo například, jak celý proces přijetí probíhá. Druhým cílem je uvést na pravou míru mýty a předsudky, které ve společnosti panují. Například si mnoho lidí stále myslí, že pěstounem může být jen manželský pár, případně, že se jím nemůže stát osoba žijící ve stejnopohlavním páru. To už však dávno neplatí. Do budoucna budeme stránky i nadále rozšiřovat a věříme, že tím třeba půjdeme příkladem i dalším městům a krajům.

### 4. Jaký je váš vztah k náhradní rodinné péči?

Nejde ani o to, jak vnímám různé formy náhradní rodinné péče, ale spíše o to, jak vnímám osudy dětí, které se najednou dostanou do těžkých životních situací, za něž navíc ani nemohou. Často se nevědomky ocitnou ve zbytečných problémech kvůli chybám jiných, ale na rozdíl od dospělých se nemohou nijak bránit, a ani nemají možnosti, jak si samy pomoct. Právě proto je důležité mít fungující systém, který se o tyto děti postará. Nemám ale na mysli žádný ústav, každé takové dítě potřebuje mít někoho blízkého, komu věří a s kým tráví svůj čas rádo. Osobní přístup a hlavně zázemí dá člověku do života mnohem více, než by se mohlo na první pohled zdát. Co je ale naprosto zásadní, je to, že díky pěstounům můžeme těmto dětem dát naději na lepší budoucnost. 


Rozhovor s ředitelem MHMP Ing. Martinem Kubelkou, Ph.D.

fotoVB 1.png

### Paní doktorko, celý život se věnujete boji za to, aby všechny děti mohly vyrůstat v rodině. Co na tomto boji bylo nejtěžší?

Nenazvala bych to bojem, spíše posláním, které v sobě asi celý život mám. 
Z mého hlediska nejvíc komplikují situaci neustále se měnící postoje politických reprezentací, jejich vůle a nevůle. Byla bych ráda, ať je tu pravice nebo levice, aby již konečně mohl systém péče o ohrožené a opuštěné děti být konstantní a nezávislý na politickém vlivu.
Aby se u nás dělalo vše pro prevenci odebírání dětí, sanaci rodin a až na posledním místě se hledalo pro dítě, které z různých důvodů nemůže vyrůstat v rodině vlastní, jiné řešení. Tím nejlepším je podle mě vždy náhradní rodina. Nikoliv ústav.
Vše je o individuálním přístupu ke každému dítěti. Celoživotně se bohužel velmi často setkávám s tím, že je náhradní rodinná péče okrajovým oborem, kterému se odborná veřejnost včetně lékařů, psychologů, pedagogů a právníků dostatečně nevěnuje. Domnívám se, že všichni ti, kteří pracují s ohroženým dítětem, by měli především znát psychické a vývojové potřeby dětí, které definoval již v roce 1963 pan profesor Zdeněk Matějček. Nejdůležitější z nich je naplnění potřeby lásky, jistoty, bezpečí a smysluplného života, který dítěti v této životní situaci může dát pouze milující, byť náhradní rodina.  
Jako významný problém současně vnímám nedostatek sociálních pracovníků, nízkou společenskou prestiž sociální práce, neadekvátní morální i finanční ocenění náhradních rodičů a celkově podhodnocené financování oblasti náhradní rodinné péče. 

### Jste i autorkou odborně velmi oceňovaného filmu „Nic bych neměnila.“ Co vás vedlo k natočení filmu?

Před dvaceti pěti lety jsem se seznámila s osudem malé holčičky Kačenky, která se narodila s vážným zdravotním znevýhodněním a ve svých čtyřech letech vyrůstala v ústavním zařízení bez výhledu na možnost žít v rodině. 
Středisko náhradní rodinné péče v té době vydávalo časopis Náhradní rodinná péče, kde jsme uveřejňovali i příběhy dětí se složitou zdravotní anamnézou, pro které jsme se společně s Magistrátem hlavního města Prahy snažili nalézt vhodnou rodinu. Díky tomuto časopisu, který oslovoval odbornou, ale i laickou veřejnost, se na nás obrátila rodina z Písku, která o Kačenku projevila zájem. Do roka a do dne se nám díky skvělé spolupráci všech zúčastněných, tedy Dětského domova ve Stránčicích, Magistrátu hlavního města Prahy, Jihočeského kraje, OSPODu Písek a Střediska náhradní rodinné péče, podařilo to, že Kačenka oslavila své další narozeniny již v nové, laskavé a přijímající rodině. 

Vnímala jsem od počátku příběh Kačenky jako natolik silný, že by bylo vhodné jej zaznamenat. Proto jsem hned k prvním setkáním s ní přizvala i našeho dobrovolníka Michala Černého, kameramana a fotografa, který je průběžně natáčel. Tak vznikl desetiminutový dokument: „Kačenka, a jak dál?“. Po téměř dvaceti pěti letech jsem se k příběhu vrátila. Hodinový film Nic bych neměnila vychází z původního dokumentu a zachycuje, jak se Kačenčin život vyvíjel dál. Nepřímo ale vypovídá také o dalších obdobných osudech zdravotně znevýhodněných dětí, kterým Středisko našlo novou rodinu. 

Pro natočení filmu to byla vlastně jednoduchá motivace. Chtěla jsem jen ukázat, co lze uskutečnit, když jsou všichni ve správný čas na správném místě a mají vůli věci měnit k lepšímu.  Jde jen o to, aby za opuštěnými dětmi vždy stáli lidé moudří, empatičtí a respektující.  Protože jsem vystudovala sociologii a spolupracovala na dlouhodobých sledováních ohrožených dětí, cítila jsem nutnost představit široké veřejnosti, že skutečně každé dítě bez ohledu na jakýkoliv handicap může vyrůstat v rodině a zaslouží si prožít vše, co prožít potřebuje. 

### Jak vy osobně vnímáte pěstounskou péči? Co by se muselo stát, abychom měli dostatek pěstounů?

Pokud dítě nemůže z různých důvodů žít v rodině vlastní či adoptivní, vnímám pěstounskou péči jako plnohodnotnou náhradu rodiny, kde děti mohou vyrůstat a prožít šťastné dětství. Tuto možnost jim už ze své podstaty nikdy nezprostředkuje péče ústavní. 
Dostatek pěstounů je dle mého názoru, ale i našich a zahraničních výzkumů, závislý na společenské prestiži, ocenění a úctě k lidem, kteří do svého srdce a domova přijmou opuštěné dítě. Musí být náležitě finančně ohodnoceni a mít možnost využívat dostatečně širokou nabídku následných služeb. Současně je nezbytné adekvátně finančně ohodnotit i sociální pracovníky a podpořit jejich odborné vzdělávání. Zejména těch, kteří s rodinami dlouhodobě spolupracují v rámci doprovázení. 
Považuji za nesmírně důležité, aby vznikl institut profesionální pěstounské péče pro děti, které vyžadují zvýšenou zdravotní, psychickou a psychiatrickou péči. Za první republiky bylo v České republice pět druhů pěstounské péče, zvažme návrat k těmto vzorům. 
Je třeba více osvěty a propagace náhradní rodinné péče například tím, že veřejnosti ukážeme pozitivní, ale pravdivé příběhy dětí v nových rodinách. 
Pokud se podaří zajistit lidem, kteří uvažují o přijetí dítěte, dostatečnou pomoc a podporu, zvýší se i počet zájemců o náhradní rodinnou péči. Pevně věřím, že nové náhradní rodiče společně oslovíme i díky kampani Magistrátu hlavního města Prahy.

### Jak podle vás vypadá ideální pěstoun?

Podle mého názoru je rodičem jen ten, kdo se o dítě stará, dává mu lásku, jistotu a bezpečí. V takovém případě je to i každý pěstoun, u kterého vím, že nahradí dítěti to nejpodstatnější: jeho domov. Role pěstouna je však složitější o situace, kdy má být současně rodičem se vším všudy a zároveň zahrnout do života dítěte i jeho biologickou rodinu.  


Rozhovor s PhDr. Vědunou Bubleovou, zakladatelkou Střediska náhradní rodinné péče.

Již od mého dospívání bylo zjevné, že je můj osud spjat s činností kolem dětí. Těšilo mně setkávání s nimi a celý jejich magický svět. Od studia na střední škole  jsem se pohybovala kolem ohrožených dětí a pracovala s nimi v různých organizacích. Rozhodnutí stát se pěstounkou ale vzniklo během mého zaměstnání na Orgánu sociálně právní ochrany dětí.  OSPOD je barevný jako lidstvo samo. Je smutný a těžký. Setkáte-li se s dítětem, které přežilo autonehodu, ale jeho celá rodina při ní zemřela, nemáte slov. nemáte slov. Trpíte. Smutníte spolu s ním a hledáte alespoň malé světýlko naděje v tak velké ztrátě. Zároveň je OSPOD i místem zázraků a velkého poznání. Několikrát jsem se stala svědkem úspěchů dětí, které i přes svůj velmi obtížný osobní příběh žily spokojený život, vystudovaly vysokou školu, postaraly se o své mladší sourozence, tančily balet v Národním divadle atd. V mnoha případech jsem jako sociální pracovnice zažívala zklamání ze slabin systému sociálně právní ochrany dětí v ČR. Cíle a efektivita pomoci rodině bohužel narážely na limity našeho systému ochrany dětí. Pochopila jsem, že mi nepomáhá chtít změnit celý systém, nadávat na něj či rezignovat. U všech dětí, se kterými jsem se v rámci sociálně právní ochrany dětí setkala, byla vždy ohromnou nadějí alespoň jedna sytící vztahová vazba. Byla pro ně podanou rukou, se kterou mohly procházet těžkým obdobím svého dětství, záchranným člunem k víře v lepší zítřky. A tak jsem se rozhodla, že nebudu měnit svět, ani dělat velké věci, ale že se postarám jako pěstounka na přechodnou dobu vždy o jedno dítě, které to zrovna potřebuje. To je můj kousek, který mohu udělat, a zde už je na mně, jak bude ten kousek poctivý a laskavý. 

Rozhovor se Sylvií Lingovou

logo-simple.svg

Čtení pro všechny, kteří se zajímají o témata náhradní rodinné péče, pěstounství a výchovy dětí. 

Rozhovory

Rozhovor s ředitelkou Sociálního nadačního fondu hlavního města P...

Rozhovor s autorkou knihy Barborou Postráneckou

Rozhovor s vládní zmocněnkyní pro lidská práva Klárou Laurenčíkov...

Rozhovor s prof. PhDr. Radkem Ptáčkem PhD.

Rozhovor s ředitelem MHMP Ing. Martinem Kubelkou, Ph.D.

Rozhovor s PhDr. Vědunou Bubleovou, zakladatelkou Střediska náhra...

Rozhovor se Sylvií Lingovou