Rozhovor se Sylvií Lingovou

Již od mého dospívání bylo zjevné, že je můj osud spjat s činností kolem dětí. Těšilo mně setkávání s nimi a celý jejich magický svět. Od studia na střední škole jsem se pohybovala kolem ohrožených dětí a pracovala s nimi v různých organizacích. Rozhodnutí stát se pěstounkou ale vzniklo během mého zaměstnání na Orgánu sociálně právní ochrany dětí. OSPOD je barevný jako lidstvo samo. Je smutný a těžký. Setkáte-li se s dítětem, které přežilo autonehodu, ale jeho celá rodina při ní zemřela, nemáte slov. nemáte slov. Trpíte. Smutníte spolu s ním a hledáte alespoň malé světýlko naděje v tak velké ztrátě. Zároveň je OSPOD i místem zázraků a velkého poznání. Několikrát jsem se stala svědkem úspěchů dětí, které i přes svůj velmi obtížný osobní příběh žily spokojený život, vystudovaly vysokou školu, postaraly se o své mladší sourozence, tančily balet v Národním divadle atd. V mnoha případech jsem jako sociální pracovnice zažívala zklamání ze slabin systému sociálně právní ochrany dětí v ČR. Cíle a efektivita pomoci rodině bohužel narážely na limity našeho systému ochrany dětí. Pochopila jsem, že mi nepomáhá chtít změnit celý systém, nadávat na něj či rezignovat. U všech dětí, se kterými jsem se v rámci sociálně právní ochrany dětí setkala, byla vždy ohromnou nadějí alespoň jedna sytící vztahová vazba. Byla pro ně podanou rukou, se kterou mohly procházet těžkým obdobím svého dětství, záchranným člunem k víře v lepší zítřky. A tak jsem se rozhodla, že nebudu měnit svět, ani dělat velké věci, ale že se postarám jako pěstounka na přechodnou dobu vždy o jedno dítě, které to zrovna potřebuje. To je můj kousek, který mohu udělat, a zde už je na mně, jak bude ten kousek poctivý a laskavý.