Rozhovor s autorkou knihy Barborou Postráneckou

O čem je kniha Náhradka?

Náhradka se snaží ze všech možných stran a na základě příběhů skutečných rodin přiblížit téma náhradní rodinné péče. V knize jsou příběhy pěstounských a adoptivních rodin a také dětí, které vyrostly v ústavní péči. Zároveň jsou zde i odborníci, kteří zasazují téma náhradního rodičovství do kontextu - například jak negativně vás ovlivní, když vyrůstáte v ústavní péči bez někoho blízkého, což je známé jako teorie attachmentu (citové vazby).

V knize řeším i to, jak zásadní pro děti je, aby měly šanci poznat své biologické rodiče, a taky tam vysvětluji, že bychom nepotřebovali tolik náhradních rodičů, pokud by český stát začal víc pomáhat biologickým rodinám, když se dostanou například do existenčních problémů.

Co se vás nejvíce dotýkalo, když jste sbírala příběhy do knihy?

Když se začnete bavit s náhradními rodiči, vyprávějí vám příběhy, které se v některých momentech opakují, nebo se podobají: vzali si z ústavu dítě, které se bálo chodit bosé v trávě - protože nikdy bosé v trávě neběhalo. Vzali si miminko, která nebylo zvyklé usínat v náručí - protože to nikdy nezažilo. Usínalo tak, že hýbalo hlavičkou sem a tam a tím pohybem samo sebe uspalo. Brali si děti, které neplakaly - protože v kojeneckém ústavu zjistily, že je to k ničemu a i když pláčou, nikdo k nim nepřijde.

Knihou jsem chtěla přiblížit, jak se cítí děti, které přijdou o možnost vyrůstat se svými biologickými rodiči. Také jsem ale chtěla reálně vykreslit, jak náročné náhradní rodičovství je, ale i to, že je to něco, čeho bychom si my jako společnost měli cenit - cenit si toho, že tu máme náhradní rodiče, kteří se rozhodnout starat o cizí děti.

Proč jste se rozhodla věnovat zrovna tomuto tématu?

Před necelými třemi lety lety jsem pořádala na Malostranském náměstí v Praze happeningy na podporu zrušení kojeneckých ústavů pro děti do tří let. Česko je jednou z posledních zemí v EU, kde ústavy pro tak malé děti máme. Vznikla z toho iniciativa Vyrůstat doma. Poslanci nakonec to léto kojenecké ústavy skutečně zrušili (fungovat přestanou k 1.1.2025), což ale není jen naše zásluha. Lidí, kteří za to samé posledních patnáct let bojovali, je v Česku celá řada, včetně současné vládní zmocněnkyně pro lidská práva Kláry Šimáčkové Laurenčíkové. Ta mi mimochodem napsala do knihy předmluvu.

Téma ústavní a náhradní péče mě vždycky hodně zajímalo, často jsem o tom psala články, ale na tom náměstí mi tehdy došlo, jak silný a smysluplný pocit to je, když bojujete za lepší život pro někoho, kdo na tom náměstí nemůže sám stát. A kniha je jakýmsi pokračováním toho, o co jsme se na Malostranském náměstí snažili. Chtěla bych, aby si ji četli ti, kteří o náhradním rodičovství uvažují, ale zároveň jsem se ji snažila napsat tak, aby po ní mohl sáhnout vlastně kdokoli - kdokoliv, koho toto téma zajímá nebo se o něm chce něco dozvědět. Skrze knihu a příběhy v ní můžete nahlédnout do života rodin, které podle mne daly to nejvíc co mohly - sebe a svůj domov někomu, kdo neměl ve svém životě takové štěstí jako většina z nás.

Jaké téma byste ze všech těch, které v knize máte, vyzdvihla jako pro vás důležité?

Jedna kapitola je o ženě, která se stala pěstounkou před třicet lety. Tehdy se shodou náhod seznámila v nemocnici s holčičkou, které byl rok a půl a byla na vozíku, měla rozštěp páteře. Prognóza nebyla dobrá. Rodina Lidky Boháčové si ale malou Evičku zamilovala a vzali si ji domů. Dívka v osmi letech zemřela. Ptala jsem se Lidky, jestli toho někdy z manželem nezalitovali, jestli si na svoje bedra prostě nakonec nevzali víc, než šlo unést. Ona mi na to řekla, že ne, že by do toho šli znovu. Eva do svého roku a půl žila v kojeneckém ústavu a kdyby si ji rodina Boháčova nevzala, s největší pravděpodobností by žila v ústavu až do své smrti. Oni jí ale dali to, co chce každý z nás - žít doma. Evička prožila svůj život s někým, kdo ji měl rád, byla v rodině, měla svůj domov. Podle mne je potřeba začít nahlas mluvit o tom, že máme hledat náhradní rodiče i pro tyto děti. A stát jim má k tomu zajistit adekvátní podmínky.

Kmotry knihy jsou zpěvák David Koller a herečka Jana Plodková. Proč právě oni?

David Koller je můj soused z Malé Strany, kde žiju. Chodil nás i se svojí ženou a malým synem podporovat na happeningy, a tak jsem ho pak oslovila, aby se stal kmotrem knihy. Zajímavé bylo, že jsem se až těsně před křtem dozvěděla, že ho s tímto tématem pojí i osobní zážitek. Jeho maminka vychovávala pět dětí, žili tehdy v pavlačovém domě v Karlíně, kde se každý večer ozýval pláč a křik. Maminka Davida Kollera zjistila, že tam nějaký soused bije svoje malé dítě i svoji ženu. Nakonec to dopadlo tak, že si chlapce vzali k sobě a žil s nimi několik let - odešel, až když byl na střední škole.

Jana Plodková nás zase podpořila, když jsme na knihu společně s fotografkou Janou Plavec, která mi do knihy rodiny fotila, dělaly crowdfundingovou kampaň na portále Hithit. Jana Plodková nám tehdy, aby nás podpořila, načetla krátký úryvek z knihy. K mé radosti pak kývla i na to, aby se stala kmotrou.

Odkazy:

• https://vyrustatdoma.cz/
• https://www.albatrosmedia.cz/tituly/83162766/nahradka/