Rozhovor s PhDr. Vědunou Bubleovou, zakladatelkou Střediska náhradní rodinné péče.

Paní doktorko, celý život se věnujete boji za to, aby všechny děti mohly vyrůstat v rodině. Co na tomto boji bylo nejtěžší?

Nenazvala bych to bojem, spíše posláním, které v sobě asi celý život mám. Z mého hlediska nejvíc komplikují situaci neustále se měnící postoje politických reprezentací, jejich vůle a nevůle. Byla bych ráda, ať je tu pravice nebo levice, aby již konečně mohl systém péče o ohrožené a opuštěné děti být konstantní a nezávislý na politickém vlivu. Aby se u nás dělalo vše pro prevenci odebírání dětí, sanaci rodin a až na posledním místě se hledalo pro dítě, které z různých důvodů nemůže vyrůstat v rodině vlastní, jiné řešení. Tím nejlepším je podle mě vždy náhradní rodina. Nikoliv ústav. Vše je o individuálním přístupu ke každému dítěti. Celoživotně se bohužel velmi často setkávám s tím, že je náhradní rodinná péče okrajovým oborem, kterému se odborná veřejnost včetně lékařů, psychologů, pedagogů a právníků dostatečně nevěnuje. Domnívám se, že všichni ti, kteří pracují s ohroženým dítětem, by měli především znát psychické a vývojové potřeby dětí, které definoval již v roce 1963 pan profesor Zdeněk Matějček. Nejdůležitější z nich je naplnění potřeby lásky, jistoty, bezpečí a smysluplného života, který dítěti v této životní situaci může dát pouze milující, byť náhradní rodina.
Jako významný problém současně vnímám nedostatek sociálních pracovníků, nízkou společenskou prestiž sociální práce, neadekvátní morální i finanční ocenění náhradních rodičů a celkově podhodnocené financování oblasti náhradní rodinné péče.

Jste i autorkou odborně velmi oceňovaného filmu „Nic bych neměnila.“ Co vás vedlo k natočení filmu?

Před dvaceti pěti lety jsem se seznámila s osudem malé holčičky Kačenky, která se narodila s vážným zdravotním znevýhodněním a ve svých čtyřech letech vyrůstala v ústavním zařízení bez výhledu na možnost žít v rodině. Středisko náhradní rodinné péče v té době vydávalo časopis Náhradní rodinná péče, kde jsme uveřejňovali i příběhy dětí se složitou zdravotní anamnézou, pro které jsme se společně s Magistrátem hlavního města Prahy snažili nalézt vhodnou rodinu. Díky tomuto časopisu, který oslovoval odbornou, ale i laickou veřejnost, se na nás obrátila rodina z Písku, která o Kačenku projevila zájem. Do roka a do dne se nám díky skvělé spolupráci všech zúčastněných, tedy Dětského domova ve Stránčicích, Magistrátu hlavního města Prahy, Jihočeského kraje, OSPODu Písek a Střediska náhradní rodinné péče, podařilo to, že Kačenka oslavila své další narozeniny již v nové, laskavé a přijímající rodině.

Vnímala jsem od počátku příběh Kačenky jako natolik silný, že by bylo vhodné jej zaznamenat. Proto jsem hned k prvním setkáním s ní přizvala i našeho dobrovolníka Michala Černého, kameramana a fotografa, který je průběžně natáčel. Tak vznikl desetiminutový dokument: „Kačenka, a jak dál?“. Po téměř dvaceti pěti letech jsem se k příběhu vrátila. Hodinový film Nic bych neměnila vychází z původního dokumentu a zachycuje, jak se Kačenčin život vyvíjel dál. Nepřímo ale vypovídá také o dalších obdobných osudech zdravotně znevýhodněných dětí, kterým Středisko našlo novou rodinu.

Pro natočení filmu to byla vlastně jednoduchá motivace. Chtěla jsem jen ukázat, co lze uskutečnit, když jsou všichni ve správný čas na správném místě a mají vůli věci měnit k lepšímu. Jde jen o to, aby za opuštěnými dětmi vždy stáli lidé moudří, empatičtí a respektující. Protože jsem vystudovala sociologii a spolupracovala na dlouhodobých sledováních ohrožených dětí, cítila jsem nutnost představit široké veřejnosti, že skutečně každé dítě bez ohledu na jakýkoliv handicap může vyrůstat v rodině a zaslouží si prožít vše, co prožít potřebuje.

Jak vy osobně vnímáte pěstounskou péči? Co by se muselo stát, abychom měli dostatek pěstounů?

Pokud dítě nemůže z různých důvodů žít v rodině vlastní či adoptivní, vnímám pěstounskou péči jako plnohodnotnou náhradu rodiny, kde děti mohou vyrůstat a prožít šťastné dětství. Tuto možnost jim už ze své podstaty nikdy nezprostředkuje péče ústavní. Dostatek pěstounů je dle mého názoru, ale i našich a zahraničních výzkumů, závislý na společenské prestiži, ocenění a úctě k lidem, kteří do svého srdce a domova přijmou opuštěné dítě. Musí být náležitě finančně ohodnoceni a mít možnost využívat dostatečně širokou nabídku následných služeb. Současně je nezbytné adekvátně finančně ohodnotit i sociální pracovníky a podpořit jejich odborné vzdělávání. Zejména těch, kteří s rodinami dlouhodobě spolupracují v rámci doprovázení. Považuji za nesmírně důležité, aby vznikl institut profesionální pěstounské péče pro děti, které vyžadují zvýšenou zdravotní, psychickou a psychiatrickou péči. Za první republiky bylo v České republice pět druhů pěstounské péče, zvažme návrat k těmto vzorům. Je třeba více osvěty a propagace náhradní rodinné péče například tím, že veřejnosti ukážeme pozitivní, ale pravdivé příběhy dětí v nových rodinách. Pokud se podaří zajistit lidem, kteří uvažují o přijetí dítěte, dostatečnou pomoc a podporu, zvýší se i počet zájemců o náhradní rodinnou péči. Pevně věřím, že nové náhradní rodiče společně oslovíme i díky kampani Magistrátu hlavního města Prahy.

Jak podle vás vypadá ideální pěstoun?

Podle mého názoru je rodičem jen ten, kdo se o dítě stará, dává mu lásku, jistotu a bezpečí. V takovém případě je to i každý pěstoun, u kterého vím, že nahradí dítěti to nejpodstatnější: jeho domov. Role pěstouna je však složitější o situace, kdy má být současně rodičem se vším všudy a zároveň zahrnout do života dítěte i jeho biologickou rodinu.